Blog

Alexandr Sergejevič Puškin – Evžen Oněgin (rusky  Евгений Онегин – Jevgenij Oněgin) – ruský román ve verších

Evžen Oněgin je román ve verších napsaný romantickým básníkem Alexandrem Sergejevičem Puškinem v letech 1825 (někdy se uvádí rok 1823) – 1833 líčící příběh titulního hrdiny v úzkém sepětí s realistickým vystiženým životem ruské společnosti první třetiny 19. stol., zohledňující evropské kulturní proudy (klasicismus, preromantismus, romantismus) i vlastní národní tradice.

• Je to jedna z klasických knih ruské literatury a její hrdina sloužil za vzor mnoha jiným ruským literárním hrdinům. Byla publikována jako seriál mezi lety 1823 až 1831.
  • první souborná edice byla vydána v roce 1833
  • současná kanonická edice (závazná, nejčastěji používaná k dalšímu zpracování) pochází z roku 1837.
    • Puškin dílo věnoval svému příteli a mecenáši z dob vyhnanství Petru Alexandroviči Pletňovovi, pozdějšímu rektorovi Petrohradské univerzity.

Literární druh: lyricko-epická skladba, forma: poéma (román ve verších), žánr: někdy označován jako volný román, lyrický deník

Alexandr Sergejevič Puškin (rusky Александр Сергеевич Пушкин, *26. května^jul. / 6. června^greg. 1799 Moskva – †29. ledna^jul. / 10. února^greg. 1837 Petrohrad) byl ruský básník, prozaik a dramatik. Byl představitel romantismu a bývá považován za zakladatele moderní ruské literatury. K jeho nejvýznamnějším dílům patří poema Ruslan a Ludmila, drama Boris Godunov, prózy Kapitánská dcerka a Piková dáma a veršovaný román Evžen Oněgin. (jul. – juliánský kalendář (používaný v pravoslavných církvích); greg. – gregoriánský kalendář (dnes celosvětově používaný).

---

Romantismus

• Romantismus je umělecký a filozofický směr a životní postoj euroamerické kultury konce 18. století a začátku 19. století.
  • Vznikl přibližně na přelomu 18. a 19. století a hlavní rozvoj zažíval od první třetiny do poloviny 19. století.
  • Základními kameny romantismu jsou cit, individualita (a individuální prožitek) a duše (zejména trýzněná duše).
  • Romantismus vznikl jako reakce na monopol rozumu ve filozofii osvícenství, strohost antikou inspirovaného klasicismu.
  • Výchozí podněty hledal v minulosti (hlavně ve středověku) a v exotických zemích.
• Proti osvícenskému rozumu staví romantismus často iracionální cit, proti touze znát a poznat touhu prožít a zakusit, proti známému a jasnému mystérium a tajemství, proti racionalitě fantazii.
  • Osvícenský optimismus pokroku vystřídalo zoufalství bezmoci a odhodlání k (rovněž marné) oběti.
  • Tyto charakteristiky jsou typické zvláště pro romantické umění (výtvarné umění, hudba), ale i životní postoje.
• Termín romantismus byl odvozen od slova román, tedy od označení literárního žánru, který v 18. století začal hojně obsahovat i psychologické (sentimentální román) či mystické (gotický román) prvky.

Oněginská strofa

• Oněginská sloka – strofa
  • Oněginská sloka je typ sloky, vytvořený Puškinem pro jeho veršovaný román Evžen Oněgin.
  • Dílo je téměř výhradně psáno ve čtyřstopém jambickém verši a v poměrně neobvyklém rýmovém schématu aBaBccDDeFFeGG
    • kde malá písmena zde znamenají ženské rýmy (přízvuk na předposlední slabice verše),
    • velká písmena mužské rýmy (přízvuk na poslední slabice verše), ale toto schéma rozdělení druhů rýmu není striktně dodržováno.

1	a	„Můj strýc byl mužem cti a v době,
2	B	kdy opravdu se roznemoh,
3	a	všem lidem vnukal úctu k sobě,
4	B	což bylo nejlepší, co moh.
5	c	Kde lepší vzor se vidět udá?
6	c	Můj Bože, jaká to však nuda,
7	D	s nemocným sedět noc i den
8	D	a na krok nedostat se ven!
9	e	Jaká to přetvářka v mém věku,
10	F	baviti položivého,
11	F	podušky rovnat pod něho
12	e	a chmurně nad přípravou léků
13	G	vzdychat a přitom myslit zas:
14	G	Kdy konečně tě vezme ďas?“

Dandy byl v historii sebestředný muž, který upřednostňoval svůj fyzický vzhled, zahálčivý a poživačný způsob života v luxusním prostředí. Dandysmus se zrodil z romantismu koncem 18. století a trval do 1. světové války. V době 21. století jsou dandyové přirovnáváni k metrosexuálům.

---

• Evžen Oněgin je vrcholné Puškinovo dílo.
  • Je použita takzvaná oněginská sloka, skládající ze 14 veršů.
  • Oněgin je zde ukázkou zbytečného člověka, cynika s pokřiveným pohledem na svět, od kterého je odtržen.
  • Jeho protikladem je citově založená a naivní Taťána, dokud se v Petrohradě sama nestane chladnou, jakým se zde předtím stal i Oněgin.

• Román se skládá z 8 hlav – každá je uvedena jedním nebo několika moty z:
  • ruských (V. A. Žukovskij, P. A. Vjazemskij, I. I. Dmitrijev, J. A. Baratynskij, A. S. Gribojedov),
  • ale i cizích autorů (Horatius, Petrarca, J. Ch. Malfilätre, finančník J. Necker, G. G. Byron)
  • a úryvků z Oněginovy cesty po Rusi.
    • Původně Oněginovy cesty tvořily 8. hlavu, později byly vyřazeny a k románu jen volně připojeny.
  • E. O. je doplněn autorskými poznámkami.
• Žánrové označení E. O. jako románu ve verších je často doplňováno pojmy „volný román” nebo „lyrický deník”
  • dílo je podle některých teoretiků vystavěno na principu zrcadlové kompozice (Oněgin – Lenskij, Olga – Taťána, město – vesnice).
• Příběh E. O. je vtěsnán mezi hledisko vypravěče a hrdiny;
  • jednou je distance mezi nimi velká, jindy se oba přibližují.
  • Toto přibližování a vzdalování zachytilo jisté rysy Puškinovy tvůrčí osobnosti, které literární historikové vystihují pojmem dva Puškinové (jeden harmonický, druhý tušící odvrácenou stranu člověka a světa).
• Nejvíce autobiografických prvků obsahují četné digrese (odbočení od hlavního tématu), zdůrazňující „deníkový“, lyrický charakter díla (úvahy o liter. tvorbě).
• Autobiografický základ, reflektující složitou situaci pokrokově orientované šlechtické inteligence, se promítá do systému postav.
  • Hledání klidu je ústředním bodem v životě hrdinů: Skrze ně jsou v E. O. na poměrně malé ploše zhuštěny podstatné problémy jedince a světa, Ruska a Evropy, romantismu a jeho různých podob.
• Romantické vidění není představeno jako jednolité, ale naopak jako vnitřně diferencované, ústící nakonec ve svůj protipól deromantizaci, počátek realistické tvůrčí metody.

Obsah 1

• Evžen Oněgin, mladý petrohradský švihák, lehkomyslný unuděný dandy, trávící čas na plesech, odjíždí na venkov, kde mu umírá strýc, po němž má dědit.
• Po smrti strýce se usazuje na vsi a seznamuje se s básníkem Lenským, opojeným něm. romantikou, a se statkářkou Larinovou a jejími dcerami Olgou a Taťánou.
• Chladný Oněgin s ironií sleduje bezbrannou naivitu Lenského a jeho vztah k Olze.
• Pro Olžinu sestru Taťánu je Oněgin ztělesněním dívčích snů o muži; proto odhazuje konvence a píše mu váš nivé milostné vyznání.
• Oněgin však tento cit odmítá, u Larinových vzbudí naopak žárlivost Lenského a v souboji ho zabíjí.
• Po letech strávených cestováním se Oněgin vrací a setkává se s Taťánou, která se provdala do „vysoké společnosti”.
• Oněgin vzplane, ale tentokrát je to Taťána, která odmítá návrat do nejistoty.

Obsah 2

• Titulní postava románu, Evžen Oněgin – mladý floutek z vyšší společnosti, který tráví své petrohradské dny dílem v nečinnosti, dílem návštěvami různých plesů a večírků plných konvencí a přetvářky, opouští rušný společenský život velkoměsta, který ho již stejně nudil, a stěhuje se na venkovské sídlo, které zdědil po svém strýci.
  • Jeho melancholie („chandra“) ho ale neopouští. Jedinou společností je mu básník Lenský.
    • Ten ho seznámí s rodinou Larinů, chce mu totiž představit svou milou nastávající, Olgu.
    • U nich potká Oněgin Taťánu, která se do něj osudově zamiluje.
  • Taťána mu napíše dopis, kde se vyznává ze své lásky.
  • Oněgin neodpovídá.
  • Později se potkají a Oněgin Taťáně vysvětluje, že ji nechce, protože ví, že časem by jeho láska opadla a manželství by nebylo šťastné.
• Později je Lenským pozván k Larinovým na oslavu Taťánina svátku.
  • Z večírku je ale otrávený, a tak se rozhodne vyjádřit svůj vzdor nešťastným způsobem – celý večer tančí s Olgou.
  • Rozhněvaný Lenský vyzve Oněgina na souboj.
  • V souboji je Lenský zabit.
• Po této nešťastné smrti bývalého přítele Oněgin uniká, putuje po Rusku.
  • Nakonec zamíří zpět do Petrohradu (po 6 letech), kde potká Taťánu, nyní již manželku významného šlechtice (Oněginova bratrance) a jednu z vůdčích osobností společenské scény.
  • Stala se z ní chladná zklamaná žena.
    • Nyní se dvoří Oněgin jí.
    • Napíše jí několik dopisů, zůstanou bez odpovědi.
    • Nakonec vyznává lásku, ale Taťána, ačkoli jej dosud miluje, odmítá jeho city. Je vdaná za jiného a tomu chce zůstat věrná.

Překlady

• Eugen Oněgin, Václav Vetterle, Písek, 1860 přeložil Václav Čeněk Bendl-Stránický,
• Evžen Oněgin, Jan Otto, Praha 1892, přeložil Václav Alois Jung, znovu 1900, 1913 (Dostupné online), 1919, 1923 a 1926.
• Eugen Oněgin, E. K. Rosendorf, Praha 1927, přeložil Václav Čeněk Bendl-Stránický. (Dostupné online.)
• Jevgenij Oněgin, František Topič, Praha 1935, přeložil Jindřich Najman,
• Evžen Oněgin, Sfinx, Praha 1937, přeložil Václav Alois Jung, poslední desátý zpěv přeložil po prvé do češtiny Bohumil Mathesius,
• Eugen Oněgin, Melantrich, Praha 1937, přeložil Josef Hora, znovu 1940 a 1945,
• Výbor z díla II. – Eugen Oněgin, Svoboda, Praha 1949, přeložil Josef Hora, poslední desátý zpěv přeložil Bohumil Mathesius,
• Eugen Oněgin, František Borový, Praha 1949, přeložil Josef Hora, poslední desátý zpěv přeložil Bohumil Mathesius, znovu Družstevní práce, Praha 1952, SNKLHU, Praha 1954, 1956, 1958 a 1962 a Naše vojsko, Praha 1955.
• Evžen Oněgin, Svět sovětů, Praha 1966, přeložila Olga Mašková, znovu Lidové nakladatelství, Praha 1969, Odeon, Praha 1987 a Levné knihy KMa, Praha 2008.
• Eugen Oněgin, Lidové nakladatelství, Praha 1975, přeložil Josef Hora, znovu Odeon, Praha 1977.
• Evžen Oněgin, Romeo, Praha 1999, přeložil Milan Dvořák, znovu 2007.

TEST