Blog

William Shakespeare – Hamlet – alžbětinská tragédie o 5 jednáních

Hamlet, králevic dánský (anglicky Hamlet, Prince of Denmark, nebo také The Tragedy of Hamlet, Prince of Denmark) – inscenováno asi 1601 nebo 1602, někdy se také uvádí 1605 (přesné datum není známo). Jde o tragédii vyjadřující krizi jednotlivce a společenských hodnot na přelomu epoch; vrcholné dílo anglické i světové dramatiky.

William Shakespeare (asi *23. dubna, pokřtěn 26. dubna 1564, Stratford nad Avonou – †3. května 1616 podle gregoriánského kalendáře, Stratford nad Avonou) – Za jeho datum narození je některými autory považován 23. duben, neboť v té době bylo zvykem křtít chlapce tři dny po jejich narození.

Literární druh: drama; žánr: tragédie

Tvůrčí období Williama Shakespeareho

1. období

• rané období (1590 – 93)
  • napodobující klasické vzory
  • převažují historické hry (3 díly Jindřicha VI., Richard III.)
  • čerpají z anglických kronik
  • a rané komedie (Komedie omylů, Zkrocení zlé ženy, Dva veronští páni, Marná lásky snaha)

2. období

• období zrání (1594 – 1600)
  • napsal romantickou tragédii o zmarněné lásce veronských milenců Romeo a Julie
  • historické hry Richard II., Jindřich IV., Jindřich V.
  • optimistické komedie Sen noci svatojanské, spojující motivy lásky a lidové mýty, a Kupec benátský o vítězství rozumu a lásky nad zatvrzelostí a necitlivostí
  • pastorálu Jak se vám líbí, Večer tříkrálový o záměnách lásky i totožnosti, Mnoho povyku pro nic a Veselé paničky windsorské

3. období

• období velkých tragédií a tragikomedií – (1601 – 08), kdy Shakespearovo charakterizační umění dosáhlo vrcholu
  • Hamlet vychází z tragédie pomsty, avšak důraz je v něm položen na mravní dilema hlavního hrdiny, jenž má zabít vraha svého otce
  • Othello ukazuje, jak intrikami lze i v čestném člověku probudit slabiny a vášně, které vedou k spáchání zločinu
  • hrdinou tragédie Macbeth je muž, kterého k zločinu přivede jeho vlastní ctižádost
  • Král Lear odhaluje nemilosrdnou ziskuchtivost, jejíž obětí se stává starý pošetilý král, neschopný rozeznat dobrotivé a milující srdce své nejmladší dcery
  • Troilus a Kressida je satira na válku a zradu lásky
  • Dobrý konec všechno spraví a Půjčka za oplátku patří mezi tzv. problémové hry (hořké komedie)

4. období

• dramatické romance
  • po roce 1608
    • Perikles, Cymbelín, Zimní pohádka, Bouře a Jindřich VIII.
    • Shakespeare v nich uplatnil nové dramatické postupy
      • některé z těchto pozdních her byly psány ve spolupráci s jinými autory

Poezie

• ze Shakespearovy poezie je nejvýznamnější soubor 154 sonetů, adresovaných zčásti mladému příteli, zčásti tajemné černé dámě
• tematický záběr je široký, od kontemplací o času a nesmrtelnosti až po ostrou společenskou kritiku
• Zneuctění Lukrécie je hrdinská výpravná skladba s antickým námětem
• Venuše a Adonis je lyrickoepická báseň inspirovaná Ovidiovými Proměnami
• elegie Fénix a hrdlička předjímá metafyzickou poezii

---

Literárně historický kontext

• Renesance
  • Počátky renesance jsou obvykle kladeny do severní Itálie na přelomu 13. století a 14. století – někdy se uvádí 2. pol. 14. stol. nebo rok 1350. Kolébkou renesance jsou pak městské státy v Itálii – především město Florencie – někdy se uvádí „jednoznačně“ především město Florencie. Prim mezi nově vznikajícími městskými státy hrála taková města, která se účastnila námořního obchodu a obchodování vůbec (řemeslná výroba). Současně dochází i k rozvoji bankovnictví. Tento stav má své kořeny už ve 12. stol.!!!
    • Benátky, Janov, Pisa – námořní obchod
    • Florencie, Siena – bankovnictví – půjčování peněz
    • Florencie, Lucca – rozvoj řemeslné výroby
  • Předpokladem pro rozvoj měst bylo především:
    • vymanění měst z nadvlády šlechty a církve
    • města se začala utvářet samosprávné celky – jakési komuny = téměř samostatné městské státy
      • vznikají samosprávná města
    • ve městech sídlila velká část šlechty a zbytek šlechty, žijící na venkově, se stěhoval do měst
    • města vlastnila velký podíl na pozemcích kolem nich
    • šlechtické rody přestaly soutěžit s bohatými městskými rody, i mezi sebou, a propojily se s nimi pomocí sňatkové politiky = tzv. sňatky z rozumu
    • tak vzniká nový vládnoucí měšťansko-šlechtický patriciát

Hospodářský rozkvět měst vedl k uvolňování finančních prostředků do oblasti kultury, stavitelství, … Vzniká nový typ bohatého šlechtice a měšťana – tzv. mecenáš. Mecenáši tak prezentují své bohatství navenek a předhánějí se v zaměstnávání známých umělců, architektů, astronomů apod. Tak se stane, že umělec už není anonymní jako ve středověku, ale má své konkrétné jméno, které je zárukou kvality a prestiže.

• Humanismus
  • V souvislosti s renesancí se hovoří o humanismu – renesančním humanismu. Humanismus je bytostnou součástí renesance. Jestliže byla samotná epocha renesance nastartována ekonomickým blahobytem italských měst, pak humanismus byl nastartován touhou po vědění a osvobozením od pevně stanovených církevních dogmat. Do popředí se dostává zájem o jazyky a jejich studium – zvláště řečtiny, vědy, filozofii, umění a poezii klasické antiky – zvláště po r. 1453, kdy byl dobyt Turky Cařihrad a řečtí intelektuálové prchli do italských měst. To je v příkrém rozporu se středověkými hodnotami – pokora, zkoumání svého nitra a pasivita. Do popředí se staví vlastní názor umělce nikoliv církve. Pojetí krásy je na samém umělci – slouží jako prezentace hlubší vnitřní ctnosti a hodnot. Dochází tak k čím dál většímu rozporu mezi humanismem a náboženským učením, který vyústí v náboženské procesy – G. Galileo, G. Bruno; pronásledování vědců, filozofů, astronomů – hovoří se o tzv. krizi renesančního humanismu.
  • Původně byl humanismus otázkou bohaté šlechty a měšťanstva. Později se rozšířil i do středních vrstev – řemeslníci, studenti, …Velký vliv na rozšíření humanismu měl vynález knihtisku – zlevnil produkci knih, zrychlil jejich šíření.
  • Obecně se humanismus definuje jako odvrácení pozornosti od boha a náboženských otázek a věnování se především člověku a jeho pozemským záležitostem.

Anglická renesance

• Anglická renesance je termín užívaný pro kulturně a umělecky významné období v anglických dějinách, které začalo někdy na začátku 16. století a končí v polovině 17. století, a které se inspirovalo renesančním uměním severní Itálie.
• Pojem někdy bývá nesprávně spojován pouze s dobou vlády Alžběty I. (vládla 1558 – 1603), respektive s dobou Shakespearovou. Nové trendy se ale objevují v umění už na dvoře předcházejících Tudorovců, nejvýznamněji na dvoře Jindřicha VIII. a časově dlouho přesahují smrt Alžběty I. nebo Williama Shakespeara v roce 1616.
• Na severu (myšleno zeměpisně – na sever od Itálie) se renesance jako umělecký styl vyvinula pomaleji a ne tak nárazovitě jako v Itálii. Je nutné si také uvědomit časový rozdíl, který existuje mezi italskou a anglickou renesancí. Doba Petrarkova je od doby Shakespearovy vzdálena 200 let. V době, kdy renesanční myšlenky přicházejí do Anglie, se již v Itálii prosazuje manýrismus (přechod mezi renesancí a barokem).
• Stejně jako v ostatních severoalpských zemích zde (v Anglii) antický vzor neměl velký vliv. Angličané se nechali ovlivnit čistě italskou renesancí, ne jejími vzory – tzn., že se nenechali ovlivnit antikou.
• Jestliže v Itálii hrají prim vizuální umění jako malířství nebo sochařství, tak v Anglii se hlavní zájem upíral k literatuře.

Folio a kvarto

• Folio nebo in folio (z lat. folium, list), zkráceně také 2° nebo fo, je označení pro největší formát knih, který vzniká jedním přeložením archu papíru. Foliový formát má obvykle výšku 380 mm nebo větší. Kniha tohoto formátu se nazývala foliant. Dnes by se podobal formátu A3, folio ma 4 strany = 4xA3.
• je vydaná sbírka her Williama Shakespeara z roku 1623. Moderní vědci obyčejně odkazují na toto dílo jako na První folio.
  • První folio – sbírka byla vytištěna v knižním formátu folio s výškou hřbetu asi 40 cm a obsahuje 36 her. Byla připravena Shakespearovými kolegy Johnem Hemingesem a Henrym Condellem.
    • Ačkoli osmnáct Shakespearových her bylo vydáno ve formátu quarto (dvojí přeložení, dnes A4, kvarto má 8 stran = 8xA4) před rokem 1623, tak První folio je pravděpodobně jediný spolehlivý zdroj pro asi dvacet jeho her a cenný zdroj textu i pro mnohé z těch, které byly vydané předtím. Folio zahrnuje všechny hry obecně připisované Shakespearovi s výjimkou her Perikles, Dva vznešení příbuzní a dvou ztracených her Cardenio a Love’s Labour’s Won.

Prameny textů

• V roce 1623 John Heminges a Henry Condell, dva Shakespearovi přátelé z Královské společnosti, publikovali tzv. První folio, sebrané vydání Shakespearových her.
  • To obsahovalo 36 textů, včetně 18 vytištěných úplně poprvé.
  • Mnohé z těchto her se už předtím objevily v kvartových verzích (formát velikosti cca A4) – chatrné knihy vyrobené z listů papíru skládaného dvakrát tak, aby vznikly čtyři listy.
  • Žádné důkazy nenaznačují, že Shakespeare schválil tyto edice, které První folio kvalifikuje jako „ukradené a skryté tisky“.
• Anglický bibliograf Alfred Pollard nazval některé z těchto vydání před rokem 1623 „špatná kvarta“ kvůli jejich upraveným, parafrázovaným nebo poškozeným textům, které mohly být na řadě míst rekonstruovány z paměti.
• Kde se dochovalo několik verzí hry, tak se liší jedna od druhé.
  • Rozdíly mohou plynout z chyb přebíraných při kopírování z poznámek herců nebo členů publika či ze Shakespearových vlastních pracovních poznámek.
  • V některých případech, například v Hamletovi, Troilovi a Kressidě a Othellovi, Shakespeare mohl mezi kvartovým a foliovým vydáním změnit znění.
    • Avšak v případě Krále Leara, u kterého většina moderních vydání odpovídá foliové verzí z roku 1623, jeho odlišnost od kvartového vydání z roku 1608 způsobila, že ve známém Oxfordském vydání byly otištěny obě verze s argumentem, že nemohou být beze zmatku sjednoceny.

---

Kompozice hry

Většina hry se odehrává na hradě / zámku Elsinor – v jeho okolí, nebo přímo na něm – terasa před zámkem, trůnní sál na zámku, síň na hradě, jiná síň na hradě, komnata královnina. Několik scén je zasazeno mimo Elsinor – pokoj v domě Poloniově, pláň v Dánsku, hřbitov.

• 5 jednání – dohromady 20 scén
  • 1. jednání – 5 scén
    • Elsinor. – Terasa před zámkem.
    • Trůnní sál na zámku.
    • Pokoj v domě Poloniově
    • Na terase
    • Jinde na terase
  • 2. jednání – 2 scény
    • Pokoj v domě Poloniově
    • Síň na hradě
  • 3. jednání – 4 scény
    • Síň na hradě.
    • Síň na hradě.
    • Síň na hradě.
    • Komnata královnina.
  • 4. jednání – 7 scén
    • Síň na hradě.
    • Jiná síň na hradě.
    • Jiná síň na hradě.
    • Pláň v Dánsku.
    • Elsinor. – Síň na hradě.
    • Jiná síň na hradě.
    • Jiná síň na hradě.
  • 5. jednání – 2 scény
    • Hřbitov.
    • Síň na hradě.

Postavy

• Hamlet, dánský princ – poté, co se mu zjevil duch jeho otce mluvící o svém zavraždění, předstírá šílenství a snaží se ujistit o oprávněnosti duchova obvinění. V podstatě jsou ve hře dva Hamleti: „šílený“ Hamlet si libuje ve slovních hříčkách a „racionální“ Hamlet touží po pomstě
• Claudius – dánský král, Hamletův strýc, královrah, zavraždil svého bratra tak, že mu do ucha nalil jed. Je si vědom svých hříchů, prosí Boha o odpuštění, ale ve svém nitru výčitky necítí
• Gertruda – dánská královna, Hamletova matka; Claudius ji poté, co zavraždil Hamletova otce, pojal za manželku a stal se králem
• Polonius – nejvyšší komoří, otec Ofélie a Laerta
• Ofélie – Poloniova dcera, milovala Hamleta. Poté, co byl její otec zabit a byla odmítnuta Hamletem, zešílela. Ale na rozdíl od Hamleta skutečně. Posléze nešťastnou náhodou utone
• Laertes – Oféliin bratr, jeho přístup k životním ztrátám zrcadlí Hamleta
• Horacio – Hamletův přítel
• Rosencrantz a Guildenstern – bývalí Hamletovi spolužáci, dvořané
• Voltimand, Kornelius, Osrik a Pán – dvořané
• kněz
• Marcellus a Bernardo – důstojníci
• Francisko – vojín
• Reynaldo – sluha u Polonia
• kapitán, vyslanci
• duch Hamletova otce
• Fortinbras – norský princ
• dva hrobníci

Obsah 1

• Přítel Horacio upozorní Hamleta na podivný úkaz: noční stráži na hradě Elsinoru (tj. Helsingør) se zjevuje duch princova otce, nedávno zemřelého krále.
• Hamlet se od přízraku dovídá, že byl zavražděn bratrem, nynějším panovníkem Klaudiem, který také svedl královnu Gertrudu (a záhy se s ní oženil).
  • Hamlet se dává na cestu pomsty chráněn předstíraným šílenstvím.
    • Hrubě odmítne lásku Ofélie, když pozná, že se dala zneužít pro záměry svého otce, prvního ministra Polonia, a krále, kteří se snaží přijít na kloub jeho pomatenosti, za níž tuší ohrožení královské moci.
    • V bývalých spolužácích Rosencrantzovi a Guildensternovi Hamlet odhalí Klaudiovy špehy.
• Využije návštěvy herecké společnosti a inscenací dramatu o královraždě (divadlo na divadle) se pokouší získat „pádnější důkaz” Klaudiovy viny; váhá však krále, jehož svědomím hra otřásla, zákeřně zabít.
  • Vraždí však bezděky Polonia, naslouchajícího za závěsem v královnině ložnici.
• Klaudius Hamleta posílá do Anglie, kde má být odstraněn.
  • Místo něho jsou ale popraveni Rosencrantz s Guildensternem a Hamlet uniká nazpět.
• S Horaciem se setkává na hřbitově, kde žertující hrobníci kopou hrob Ofélii, která z nešťastné lásky zešílela a utonula.
  • Jejího bratra Laerta, jenž se náhle vrátil z Paříže a ve snaze pomstít otcovu smrt provedl takřka úspěšný převrat, Klaudius přemění v nástroj Hamletovy likvidace.
    • V nerovném souboji (Laertův rapír je otráven) Hamlet sice zvítězí, je však smrtelně zraněn.
    • Zabije krále, je svědkem Gertrudiny smrti (náhodou vypila pohár s jedem určeným pro něho) a zabrání Horaciovi v sebevraždě, aby „v krušném světě bolestně nabral dech a vyprávěl jeho příběh“.
• Dává hlas mladému, úspěšnému norskému vojevůdci Fortinbrasovi, který se dříve chystal Dánsko dobýt a nyní se vrací z vítězné bitvy „o píď” polské půdy.
  • Fortinbras jej nařizuje pohřbít s vojenskými poctami.

Obsah 2

• Děj se odehrává převážně na královském hradě Elsinor v Dánsku kolem 14.–15. století. Hamletovi, korunnímu dánskému princi, se zjeví duch jeho zesnulého otce. Dozvídá se od něj, že ho zavraždil Hamletův strýc Claudius, když Hamletův otec (dánský král) spal, a to tak, že mu nalil jed do ucha. Po králově smrti si Claudius vzal Hamletovu matku Gertrudu a stal se králem.
• Hamlet prahne po pomstě, zcela mu zaměstnala mysl. Předstírá, že je šílený a že má vidiny. Není si zcela jist Claudiovou vinou, předstírání šílenství mu pomůže snáze odhalit smýšlení lidí v jeho okolí. Na hrad přijíždějí potulní herci, Hamlet do jejich hry vloží pasáž rekonstruující otcovu vraždu. Pak v jejím průběhu sleduje Claudia, který útěkem potvrdí svou vinu.
• Hamlet znovu váhá se svou pomstou, když spatřil, že se strýc modlí a lituje svých činů. Hamlet chce matce povědět, že se mu zjevuje otcův duch a že ví, co udělal Claudius otci. Slyší, že někdo poslouchá za závěsem, a v domnění, že tam stojí Claudius, do závěsu bodne dýkou a dotyčného zabije. Vzápětí zjistí, že to byl Polonius, otec jeho milované Ofélie.
• Claudius zjišťuje, že je pro něj Hamlet nebezpečný, a posílá jej do Anglie spolu s Rosencrantzem a Guildensternem, bývalými Hamletovými spolužáky, s tajným dopisem, aby zde byl Hamlet popraven. Hamlet jeho úklady včas odhalí, dopis vymění za dopis, ve kterém se píše, aby byli popraveni ti, kteří dopis přinesou, tedy Rosencrantz a Guildenstern. Angličané je skutečně popraví.
• Hamlet se vrací do Dánska, kde se stane svědkem Oféliina pohřbu. Zešílela, protože nemohla přenést přes srdce otcovu smrt a nešťastnou lásku k Hamletovi, a posléze utonula za nejasných okolností (není jisté, zda šlo o sebevraždu, nebo o nehodu). Oféliin bratr Laertes se chce za vraždu svého otce Polonia pomstít. Claudius se spolčí s Laertem a poradí mu, aby Hamleta vyzval na souboj. Pro jistotu dá Laertovi ostrý meč, namočený do jedu, zatímco Hamlet záměrně dostává meč tupý.
• Na závěr dojde k souboji, ve kterém Hamlet uzmutým otráveným mečem zabije Laerta, ale sám je zraněn. Hamletova matka, jako svědkyně souboje, vypije číši otráveného vína, kterou nastražil před soubojem Claudius pro Hamleta. Hamlet umírá na otravu jedem, stihne však ještě zabít podlého Claudia zbytkem vína, které zabilo královnu Gertrudu. Na poslední chvíli zastavuje Horacia před úkonem sebevraždy, aby všem vyložil pravdivý příběh. Toto je pro Shakespearovy tragédie typické zakončení – během děje postupně umírají důležité postavy včetně hlavní, která zemře na konci.

• Text se dochoval ve 3 hl. verzích.
  • Tzv. „1. kvarto“ – někdy také též jako „špatné kvarto“ (1603, objevené 1821) je téměř o polovinu kratší „pirátský tisk”, vycházející snad z paměťové reprodukce hry jedním nebo kolika herci a ze zkráceného textu používaného snad při venkovském turné společnosti.
  • Výchozím textem je. tzv. „2. kvarto“ (1605) spolu s verzí v „1. foliu” (souborném vyd. Shakespearových her).
  • Za další verzi se považuje i německá tragédie Potrestaná bratrovražda (1710, Der bestrafte Brudermord), opírající se snad o výslednou podobu H. a související pravděpodobné se ztracenou něm. verzí hranou angl. souborem v Drážďanech 1626.
• K zdrojům H. patří i severská pověst o Amlethovi – viz Saxo Grammaticus: Skutky Dánů (konec 12. stol.) a její zpracování v Belleforestových Tragických příbězích.
• H. byl od počátku nejvlivnější a nejoblíbenější Shakespearovou hrou a zůstal jí podnes svou schopností otevírat se v každé epoše novým interpretacím.

Tragédie vychází ze starodávného skandinávského příběhu Ur-Hamleta, přesněji „Amletha“, prince jutského, příběh zapsal dánský kronikář Saxo Grammaticus (1150 – 1220) Gesta Danorum („Činy Dánů“) je latinsky psaná národní kronika dánského historika Saxona Grammatica z 12. století). Též se Shakespeare patrně inspiroval dramatem od Thomase Kyda Španělská tragédie, které je považováno za předchůdce Hamleta.

Hamlet v českém prostředí

• U nás se hrál již na scéně Vlastenského divadla koncem 80. let 18. stol.
• J. Jungmann přeložil monolog „Být nebo nebýt” ve Slovesnosti (1820).
  • Později byl tento monolog travestován (v souvislosti s parodií Vilémovy meditace z Máchova Máje) F. J. Rubešem.
• V novější době H. inspiroval K. Čapka (Apokryfy) a V. Holana (Noc s Hamletem).
• Ohlas nalezl v divadelní tvorbě E. F. Buriana (Hamlet III., kralevic dánský, anebo Být či nebýt, čili Trůny dobré na dřevo) a I. Vyskočila (Haprdáns).
• H. byl i častokrát zfilmován – L. Olivier (1947), G. Kozincev (1964, SSSR), aj. Zhudebněn A. Thomasem (opera 1868), F. Lisztem, P. I. Čajkovským aj.

Překlady

• 1855 (1856, Josef Jiří Kolár, Hamlet, princ dánský),
• 1883 (Jakub Malý, Hamlet, princ dánský),
• 1899 (1913, 1916, 1917, 1923, 1936, 1938, 1946, 1962, Josef Václav Sládek, Hamlet, kralevic dánský; vyd. 1962 in: Tragédie II),
• 1926 (Bohumil Štěpánek, Hamlet, kralevic dánský, in: Dramata),
• 1941 (Aloys Skoumal, Hamlet, kralevic dánský),
• 1931 (1941, Pavol Ország Hviezdoslav, sl. Hamlet in: P. O. Hviezdoslav, Sebrané spisy básnické),
• 1949 (1950, 1957, 1958, 1981, 1983, Erik Adolf Saudek; vyd. 1958, 1983 in: Tragédie),
• 1959 (1966, Zdeněk Urbánek; vyd. 1959 Tragický příbe7i dánského prince Hamleta),
• 1974 (1980, Milan Lukeš, Hamlet, dánský princ; vyd. 1980 in: Pět her),
• 1979 (Milan Lukeš, Tragický příběh Hamleta, prince dánského; „l, kvarto”).

Inscenace

• 1795 (Vlastenecké divadlo U hybernů, Praha, přeložil Václav Thám),
• 1863 (Prozatímní divadlo, Praha),
• 1885 (Národní divadlo, Brno), (František Kolár, Národní divadlo, Praha),
• 1897 (Edmund Chvalovský, Národní divadlo, Praha),
• 1905 (Jaroslav Kvapil, Národní divadlo, Praha),
• 1926 (Karel Hugo Hilar, Národni divadlo, Praha),
• 1927 (Jaroslav Kvapil, Městské divadlo na Král. Vinohradech),
• 1930 (Miloš Nový, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava),
• 1936 (Aleš Podhorský, Zemské divadlo, Brno),
• 1941 (Bohuš Stejskal, Městské divadlo na Král. Vinohradech),
• 1954 (Miroslav Macháček, Krajské oblastní divadlo, České Budějovice),
• 1956 (Oldřich DaneT, Severočeské divadlo, Liberec),
• 1957 (Karel Novák, Krajské oblastní divadlo, Olomouc),
• 1959 (Jaromĺr Pleskot, Národní divadlo, Praha),
• 1963 (Evžen Sokolovský, Státní divadlo, Brno),
• 1973 (Ota Ševčík, Divadlo J. K. Tyla, Plzeň),
• 1976 (Jaroslav Dudek, Divadlo na Vinohradech, Praha),
• 1978 (Evald Schorm, Divadlo Na zábradlí, Praha),
• 1982 (Miroslav Macháček, Národní divadlo, Praha),
• a další

TEST