Blog

Charles Baudelaire – Květy zla (francouzsky Les Fleurs du mal [le flér di mal]) – básnická sbírka francouzského spisovatele z roku 1857; dílo bylo určující pro evropskou literární modernu.

Tato básnická sbírka vznikala řadu let; poprvé vyšla roku 1857 (5 částí), posléze již v šesti částech v letech 1861 a 1868. Její autor i vydavatel byli stíhání za urážku náboženské mravnosti i veřejné morálky, řada básní nesměla být uveřejněna vůbec, nakonec bylo zakázáno knihu vydávat.

Kniha obsahuje celkem šest částí, celkem 145 básní. Vůbec nejslavnější a nejrozsáhlejší z nich je 1. oddíl nazvaný Splín a ideál, tyto básně vypovídají o poslání, umění nebo o postavení umělce, hovoří také o ženách, které autor současně miloval i nenáviděl, protože ho přitahovaly i odpuzovaly, tak se v básních střídá milostná touha a krutá bezcitnost.

Literární druh: lyrika; forma: poezie (lyrická poezie); žánr: báseň

Charles Baudelaire [šárl bodlér] (celým jménem Charles Pierre Baudelaire) – *9. dubna 1821 Paříž – †31. srpna 1867 Paříž – byl francouzský básník, který působil také jako esejista, umělecký kritik a překladatel, první z řady tzv. prokletých básníků.

• Jeho nejslavnější dílo, kniha lyrické poezie s názvem Les Fleurs du mal (Květy zla), vyjadřuje měnící se krásu přírody v rychle se industrializující Paříži způsobenou Haussmannovou přestavbou Paříže v polovině 19. století.
• Jeho básnické dílo mělo zásadní vliv na rozvoj moderní poezie a inspirovalo mnoho dalších básníků (např. Mallarmé, Verlaine). Marshall Berman ho označil za prvního modernistu.
• Baudelaira lze nepochybně považovat za jednoho z nejinspirativnějších který pro básnictví objevil řadu nových témat a motivů, do té doby opomíjených.

---

Prokletí básníci

• Prokletí básníci je označení francouzských nekonformních básníků poslední třetiny 19. století, poprvé užité Paulem Verlainem ve stejnojmenném eseji roku 1883 (knižně 1884)
  • Často s nimi bývá spojena představa o užívání drog a alkoholu, zločinnosti, násilí a obecně dekadentním životním stylu spojeném s neúctou k většinové společnosti a jejím pravidlům.
  • Hlavním znakem tohoto stylu poezie bylo hledat krásu v ošklivosti, psát i o dosud tabuizovaných tématech (příkladem je známá báseň Zdechlina Ch. Baudelaira).
  • Za prvního prokletého básníka a jeho prototyp je obvykle považován Charles Baudelaire.
    • Charles Baudelaire, Paul Verlaine [pól verlén], Walt Whitman [volt vitmen] a Arthur Rimbaud [artur rembó] jsou označováni za typické příklady – prokletých básníků.
  • Pojem se ale vžil do širšího povědomí až vydáním sbírky Paula Verlaina (1884).
    • Původně se používal pouze jako označení spisovatelů zmíněných v jeho knize, ale později se stal jménem pro spisovatele (a umělce obecně), jejichž život a umění byl mimo společnost nebo proti společnosti.
  • Mezi předchůdce prokletých básníků bývá někdy řazen i francouzský renesanční básník François Villon [fransoa vijon] či praotec literárního horroru Edgar Allan Poe.

Literární moderna

• konec 19. stol.
• patří sem směry – impresionismus, symbolismus, dekadence
• dosavadní úspěšný rozvoj společnosti umožňoval optimistický pohled na skutečnost;
  • koncem století – změna:
    • rychlé životní tempo, konkurenční boj, katastrofické představy, chaos a desorientace → růst napětí, neshod a kritické pozornosti ke každodenní realitě
    • odmítnutí hodnot a ideálů měšťanské společnosti 19. stol. → pesimistický životní pocit, beznaděje
• vliv filozofie Arthura Schopenhauera a něm. filozofa Friedricha Nietzscheho: obdiv k silnému jedinci, jeho vůli k moci, odmítnutí demokracie, útok na křesťanství; nový životní pocit souvisí i s vlnou spiritualismu (duchovnost)
• odraz v literatuře → proměny směrů, zvl. v poezii (hledání nového uměleckého slohu, cest)
  • vyjádření odporu spisovatelů ke společnosti, její morálce a vkusu
  • zdůrazňování svobody jedince (individualismus)
  • prosazování nových estetických norem → rozmanitost stylů, směrů, žánrů a různá východiska – jako idealistické teorie, náboženské představy, radikálně revoluční názory
• Společné rysy:
  • soustředění na vnitřní život člověka, jeho senzibilitu (citovost smyslů a nervů na podněty)
  • právo na osobité vidění světa, pravdivé a nezastřené vyjádření osobních zkušeností, prožitků, nálad bez falešných ohledů, zábran morálky

• impresionismus
  • z lat. impressio = dojem
  • původně francouzští malíři C. Monet, A. Renoir, E. Degas, sochař A. Rodin, hudební skladatel C. Debussy
  • Monetův obraz Imprese – zachycuje východ slunce na mořské hladině
  • v literatuře:
    • sdělení bezprostředního subjektivního dojmu, vyjádření okamžité nálady, neopakovatelné chvíle (smutek, radost, melancholie, nostalgie)
    • potlačení rozumové účasti na obsahu
    • volné řazení zrakových a sluchových dojmů (melodičnost)
      • v popředí lyrika, zvl. přírodní; lyrizace prózy (uvolnění kompozice, oslabení příběhu, fragmentárnost)
      • fr. básník P. Verlaine, v české literatuře A. Sova, K. Hlaváček, v próze F. Šrámek

• symbolismus
  • reakce na realismus, naturalismus i impresionismus
  • vyjádření pomocí náznaků, symbolů, obrazových pojmenování (přenášení významů, vyslovení abstraktní nebo skryté představy, nečekané spojování představ → rozvoj básnické obraznosti)
    • důraz na hudebnost verše
    • podmanivá působivost, snaha vsugerovat pocit
    • volný verš
      • fr. básníci Ch. Baudelaire, P. Verlaine, A. Rimbaud, S. Mallarmé aj., v české literatuře O. Březina, A. Sova, K. Hlaváček

• dekadence
  • z fr. décadence = úpadek
    • zalíbení v náladách smutku, skepse, nudy, marnosti, opovržení životem; pocity rozkladu a smrti (únik z reálného světa, který básníkům připadal těsný, úzký, nedokonalý, do světa snů, k mystice – víra v nadpřirozený svět, v Boha)
    • úsilí o ”čisté umění” (lartpourlartismus – umění pro umění)
      • fr. básníci P. Verlaine, S. Mallarmé, ang. spisovatel O. Wilde, v české literatuře Karel Hlaváček, Jiří Karásek ze Lvovic

---

Celková charakteristika díla

• V Květech zla se Baudelaire představuje jako básník modernosti.
  • Sám byl původcem tohoto pojmu (použil ho v r. 1859).
  • Potřeboval ho pro vyjádření specifické situace, v níž se jako básník nacházel.
    • Cítil nutnost umělecky se vyrovnat se soudobou skutečností, která ho ze všech stran obklopovala, zvláště s realitou velkoměsta.
    • Nespatřoval v ní jen úpadek, ale začal v ní objevovat krásu, nikým dosud nespatřenou.
    • U Baudelaira přestává být velkoměsto něčím poezii protikladným, stává se naopak hlavní látkou, z níž jeho verše čerpají.
  • Květy zla jsou dedikovány (věnovány) Baudelairovu příteli, francouzskému básníkovi Théophilu Gautierovi [teofilu goťijérovi] (1811 – 1872).

Postavy

• Člověk (lyrický mluvčí) nedokáže nalézt štěstí, neumí sladit rozpory bytí.
  • Pociťuje zklamání, melancholii a bolest.
    • Minulost (vzpomínky) pro něj představuje dávno zaniklou blaženost.
    • Přítomnost – „Tady a teď” – je pro něj existenční nuda.
    • Vše kolem sebe vnímá jako současnou nepřítomnost – nepodílí se na chodu zásadních událostí.
  • Stálejší útěchu neposkytuje ani tělesná láska.
  • Jedinou oblastí, kde je harmonie, je oblast umění a oblast intelektuálního výkonu.
  • Lyrický mluvčí se nesnaží o popis intimity ani pocitu.
    • Básnická výpověď je „odosobněná“
      • namísto subjektivních dojmů přichází objektivizující rozumová konstrukce; dokonce i fantazie je pojímána jako intelektuální výkon.

Děj a kompozice

• Kniha vytváří kompozičně propracovaný celek.
• Rozšířené a upravené vydání z r. 1861 obsahuje 126 básní, rozdělených do šesti částí (v posmrtném vydání z r. 1868 přibylo dalších 14 básní – dohromady tedy 140). Původní počet je 145 básní – některé básně musely být na nátlak cenzury a rozhodnutím soudu vypuštěny.

1. Po vstupní básni je to první část Splín a ideál, která tematizuje kontrast mezi touhou po ideálu, jenž se ukazuje jako nedostupný, a pocitem melancholie.
2. Druhá část, Pařížské obrázky, předvádí pokus o útěk do vnějšího velkoměstského světa,
3. Třetí část, Víno, představuje pokus o únik do umělého ráje alkoholového opojení.
4. Čtvrtá část, titulní část Květy zla, přináší obrazy ničivé energie.
5. V páté části, Revoltě, je zdůrazňován výsměšný vzdor proti společnosti.
6. Šestá část, nazvaná Smrt, ohlašuje konec, zánik, chápaný ovšem jako naděje, příslib „něčeho” nového.

Okolnosti vzniku díla

• Květy zla, své životní a vlastně jediné větší dílo, začal Baudelaire psát ve 40. letech 19. stol.
• Poprvé bylo vydáno v nákladu 1300 kusů a jeden svazek se prodával za 3 franky.
  • Kniha brzy způsobila literární skandál, který měl soudní dohru.
    • Baudelaire byl u přestupkového soudu odsouzen k pokutě ve výši 300 franků.
    • V rozsudku bylo uvedeno, že sbírkou byl spáchán delikt urážky „veřejné morálky a dobrých mravů”.
• Baudelairovi přitom nešlo o lacinou senzaci, svou tvorbu pojímal vážně a to, co bylo soudobou veřejností chápáno jako odpudivé či provokující, bylo ve skutečnosti výsledkem hlubokého tvůrčího zápasu, jak básnicky uchopit moderní svět.
• Baudelairovou životní láskou byla krásná mulatka Jeane Duvalová [žán divalová].
  • Její básnický obraz se objevuje v básních Upír, Posmrtná výčitka, Posedlý, Beatrice aj.
  • Básník její vzhled zachytil i na několika vynikajících perokresbách.

Vliv díla

Květy zla se staly obrovskou inspirací pro básníky přelomu 19. a 20. stol., a to nejen francouzské, nýbrž evropské – tedy i české. Jeho verše do češtiny překládali Jaroslav Vrchlický, Karel Čapek nebo Vítězslav Nezval.

Překlady

Protože dílo Květy zla je rozsáhlým souborem více jak 120 básní, nebyl do češtiny proveden úplný překlad všech básní od jednoho překladatele. Žádný z překladatelů tedy nevytvořil kompletní překlad všech básní Květů zla. Tak například první překlad z roku 1895 obsahuje jen 49 básní.

• 1895 – Jaroslav Goll – Jaroslav Vrchlický – Výbor z květů zla – znovu pak v r. 1927
• 1919 – Jaroslav Haasz – Výbor z květů zla II
• 1920 – Karel Čapek – in: Francouzská poezie – znovu 1936
• 1930 – Svatopluk Kadlec – výb. Básně odsouzené – znovu 1932, 1934, 1947, 1948, 1957, 1962
• 1946 – Vladimír Holan – výb. Žena – znovu 1962
• 1957 – Viktor Dyk – in: Francouzská poezie nové doby
• 1958 – Ján Kostra – slovenský výb. Kytica z Kvetov zla – znovu 1966
• 1964 – Vítězslav Nezval – znovu 1982
• a další vesměs souhrnné překlady předcházejících i jiných překladatelů z r. 1966, 1979, 1986

TEST