Blog

Franz Kafka – Proces – román Franze Kafky, pražského německy píšícího židovského spisovatele

Proces – (německy Der Prozess)  je německy psaný román Franze Kafky, jenž hluboce ovlivnil literaturu zejména po 2. svět. válce. Autor na něm zahájil práci v červenci 1914, po zrušení zásnub s Felice Bauerovou, v lednu 1915 psaní díla přerušil. V roce 1916 se krátce k románu vrátil, ale nakonec ho ponechal nedokončený. Poprvé byl vydán roku 1925 (rok po autorově smrti) v berlínském nakladatelství Die Schmiede.

Tento nedokončený román vydal Kafkův dlouholetý společník z dob mládí i dospělosti Max Brod, navzdory výslovnému přání autora, aby text nebyl po jeho smrti nikdy vydán. Rukopis byl bez názvu. Název Proces dal románu Brod podle poznámek v Kafkově deníku, kde se tento název objevuje.

Franz Kafka (židovským jménem Anšel) – *3. července 1883 Praha – †3. června 1924 Kierling u Klosterneuburgu, Rakousko; byl pražský německy píšící židovský spisovatel. Je považován za jednoho z literárně nejvlivnějších spisovatelů 20. století, byl členem Pražského kruhu. Napsal tři romány – Amerika, Proces a Zámek – a řadu povídek a novel (například Proměna). Podle něj vzniklo přídavné jméno kafkovský (shrnuje absurdní podstatu jistých situací), jež existuje také v mnoha dalších světových jazycích a je typické pro situace obsažené v Kafkových románech. Uvádí jej také i Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky.

Literární druh: epika, forma: próza, žánr: román

---

Rodina Franze Kafky

• Část svého života prožil v sanatoriích a lázních v Čechách, na Slovensku (osm měsíců v Matliarech), v Rakousku i v Německu. Pobýval také v tehdy rakouském, od konce roku 1918 italském Riva del Garda. Ke konci života pak z nutnosti. Léčil se i v Itálii a Švýcarsku. 3. června 1924 zemřel na tuberkulózu hrtanu v sanatoriu v Kierlingu u Klosterneuburgu v Dolním Rakousku.
• Pohřben je v rodinné hrobce na Novém židovském hřbitově na pražském Žižkově (Izraelská 1). Je tam pohřben i jeho otec a matka. Jeho sestry, které zahynuly v nacistických koncentračních táborech na území okupovaného Polska, tam mají pamětní desku.

• Franz Kafka měl dosti složité vtahy se svým otcem (Hermann Kafka).
• Kafka měl pět mladších sourozenců.
  • Oba bratři Georg (1885–1886) a Heinrich (1887–1888) zemřeli ve velmi útlém věku.
  • Sestry Gabriele (Elli, 1889–1941, provdaná za Karla Hermanna), Valerie (Valli, 1890–1942, provdaná za Josefa Pollaka) a Ottilie (Ottla, 1892–1943, provdaná za českého právníka nežidovského původu Josefa Davida), později se staly oběťmi nacistického teroru a zemřely v koncentračních táborech.
• Nejmilejší Kafkovou sestrou byla Ottilie. V pozdější době (1917–1918) u ní na statku v Siřemi strávil osm spokojených měsíců.

Vztah k otci a k sestře Ottilii převáděl i do svých děl (viz níže Interpretace Proměny). V Proměně dokonce literární otec vážně zraní hlavního hrdinu (Řehoře Samsu) a jediný z rodiny, který se stará o Řehoře je v díle sestra Markéta (předobrazem je Kafkova sestra Ottilie).

Důležitou úlohu v Kafkově životě hrála Milena Jesenská, první překladatelka jeho prózy do češtiny. Přestože se setkali pouze dvakrát, udržovali spolu intenzivní korespondenční styk, který přetrval téměř až do Kafkovy smrti. Jesenská seznámila českou veřejnost s jeho dílem. Kromě ní jeho díla do češtiny překládali Pavel Eisner (1889 – 1958, židovského původu), Jan Grmela (1895 – 1957, jeho překlady F. Kafky jsou považovány za nezdařené) , na vydání jeho děl se podílel i Josef Florian (1873 – 1941, moravský katolicky orientovaný myslitel).

Literárně historický kontext

• Pražská německá literatura
  • Termínem pražská německá literatura se označují německy psané literární texty vytvořené spisovateli, básníky a žurnalisty, kteří působili v Praze v druhé polovině 19. a na začátku 20. století.
  • Převážně to byli pražští rodáci a jen výjimečně pocházeli z dalších oblastí českých zemí, Rakouska či Německa, odkud později přišli do Prahy.
  • Většinou byli původem Židé, a z tohoto důvodu mnozí z nich před rokem 1939 emigrovali.
  • V Praze působila na přelomu století více než stovka těchto autorů, z nichž se celosvětově proslavili zvláště Rainer Maria Rilke, Gustav Meyrink, Paul Leppin, Max Brod, Franz Kafka, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch a Johannes Urzidil.
  • Pražská německá literatura je nejvýznamnějším komplexem literárních děl sepsaných v němčině, který vznikl mimo souvislé německojazyčné území.
    • V literatuře těchto autorů, která byla silně ovlivněna českou kulturou, literaturou a dějinami, se odrážejí složité historické podmínky jejího vzniku související s národnostními poměry v Praze po roce 1861 a specifiky německého spolkového života, na němž se výraznou měrou podíleli pražští Židé.
      • S koncem neoabsolutistického režimu přišly v roce 1861 nové volby, které znamenaly první otevřený konflikt mezi Čechy a Němci a které byly předznamenáním boje o politickou moc mezi oběma národnostmi v Praze a v českých zemích. Protože počínaje rokem 1861 získaly české strany poprvé převahu v pražské městské správě, český a německý veřejný život se rychle rozštěpil.
• Novela x povídka
  • Novela (italsky novinka) je epický žánr kratšího nebo středního rozsahu, podobně jako povídka, s níž se někdy zaměňuje.
  • Od povídky a od románu se liší tím, že se soustředí na jeden jednoduchý, ale poutavý a nápaditý příběh.
    • povídka a román mohou rozvíjet několik příběhů najednou
    • novela se !!!jednomu příběhu!!! věnuje dramaticky, sevřeně, stupňuje ho až do překvapivého dějového zvratu (tzv. bod obratu), který je základem kompozice novely, a do závěrečné pointy.

Milena Jesenská (1896 – 1944)

• V roce 1919 ji zaujala povídka tehdy nepříliš známého spisovatele Franze Kafky Der Heizer (Topič), a proto napsala autorovi, zda smí povídku přeložit.
  • Tím začala jejich vzájemná spolupráce a korespondence, která skončila až v roce 1923 krátce před Kafkovou smrtí.
  • Jejich přátelství bylo téměř výhradně korespondenční.
  • Setkali se jen dvakrát, jednou na čtyři dny ve Vídni a později na den v pohraničním městě Gmünd.
• Próza Topič byla jejím prvním překladem Kafky do češtiny, posléze přeložila do češtiny i Kafkův Proces, Rozjímání a Ortel.
• Kromě Franze Kafky se znala osobně i s Maxem Brodem, Franzem Werfelem, Karlem Krausem, Karlem Čapkem a Ferdinandem Peroutkou.

---

Obsah 1

• Nedokončený román se skládá z 10 poměrně samostatných kapitol, jejichž pořadí není zcela jednoznačné.
  • Josef K. prokurista banky v nejmenovaném městě (ale s jistými pražskými znaky), je v den svých 30. narozenin zatčen.
    • Nikdo mu nesdělí důvod zatčení ani obvinění, které je zřejmě vážné a které proti němu vznesl neznámý soud.
    • Zatím je ponechán na svobodě a jen občas je předvoláván k podivnému vyšetřování, jež se koná na zaprášené půdě odlehlého činžáku, kde panuje křiklavý nepořádek.
  • K. zpočátku považuje obžalobu (již sám nezná) za nesmyslnou, cítí se nevinen a snaží se zlehčovat svůj případ; později se snaží různými prostředky soudní řízení ovlivnit (vyhledává pomoc advokáta, malíře, který má styky se soudem, i různých žen).
  • Dozvídá se, že soud, opírající se o široce rozvětvenou a neprůhlednou organizaci, neuznává hmatatelné důvody neviny, je vždy přesvědčen o vině obžalovaného a žádá doznání.
    • Přitom se zdá, že soud má jen tolik moci, kolik mu jí sám obžalovaný přizná.
  • Při náhodné návštěvě v chrámu se K. setkává s knězem, který mu vykládá příběh o člověku, který po celý život čekal před dveřmi zákona, aniž by vstoupil.
  • K. nikdy nespatří své soudce ani neslyší rozsudek – v předvečer jeho 31. narozenin ho dva muži odvádějí z bytu a v opuštěném lomu nad ním vykonávají ortel ranou nožem do srdce – umírá „jako pes“.

Obsah 2

• Prokurista banky Josef K. je v den svých třicátých narozenin zatčen dvěma úředníky pro jakýsi zločin. Je však ponechán na svobodě a je mu oznámeno, že se proti němu vede vyšetřování a soudní proces. Jednou v neděli je pozván k výslechu do bytu činžáku na předměstí, kde je shromážděno mnoho neznámých osob a probíhá zde jakési zvláštní soudní slyšení. Do domu se opakovaně vrací již bez pozvání a zjišťuje, že je v něm soudní pracoviště, kde působí úředníci. K. se pokouší dům opustit, ale dům je ve skutečnosti labyrintem chodeb, z něhož se obtížně hledá cesta ven. Nakonec musí přesvědčit úředníky, aby mu ukázali východ.
• Josef K. není nikdy přítomen klasickému soudnímu jednání. Podrobnosti o podivném průběhu procesu se dozvídá od starého advokáta, který ho zastupuje a kterému nakonec pro jeho nečinnost chce K. zastupování odejmout. Od malíře jménem Titorelli, který je častým návštěvníkem soudní budovy a živí se malováním portrétů soudců a soudních úředníků, se K. dozvídá o úředních procedurách v rámci soudního procesu a o možných výsledcích procesu. Celý proces probíhá bez možnosti skutečné a přímé obhajoby K. a bez šance do soudního řízení jakkoliv zasáhnout.
• K. je jednoho dne ředitelem banky pověřen provést významného italského klienta po místních památkách a zvláště pak mu ukázat místní chrám. K. na klienta v dohodnutou dobu marně čeká. Venku prší. K. vejde do chrámu, kde panuje tma. V okamžiku, kdy chce zase odejít, jej kostelník posunky upozorňuje, že pod kazatelnou stojí farář. K. přesto odchází, když zaslechne rázné knězovo oslovení: „Josefe K.!“ Je překvapen, rozhoduje se otočit a rozrušen míří potemnělým kostelem k faráři. Dozvídá se, že se jedná o vězeňského kaplana, který je s jeho případem obeznámen. Sděluje mu, že se jeho proces nevyvíjí příznivě.
• Duchovní vypráví K. příběh „o dveřníkovi stojícím před zákonem“, k němuž chce přistoupit muž z venkova. Dveřník odmítá muže k zákonu pustit, ale nevylučuje, že ho pustí později. Čas plyne, muž stárne a dveřník stále odmítá muže vpustit dovnitř. Bezprostředně před smrtí se muž podivuje tomu, že za všechna ta léta, kdy čeká na vpuštění k zákonu, se tímto vchodem nepokusil projít nikdo jiný. Dveřník muži odvětí, že tento vchod byl určen pouze pro něj a že ho nyní uzavře.
• V předvečer svých 31. narozenin K. sedí ve svém bytě. Do bytu si pro něj přijdou dva muži s cylindry. K. na ně čeká a následuje oba muže ven na ulici. Zde se ho oba chopí a začínají ho kamsi odvádět. K. zjišťuje, že je odváděn do kamenolomu na kraji města. K. je zde povalen na zem a leží na velkém kameni. Jeden z mužů jej drží a druhý vytahuje dýku, kterou mu následně vráží do srdce. K. je zabit tak, jak rozhodl soud – jako pes. K. je popraven, aniž by se před tím dozvěděl, z čeho byl obviněn a aniž by byl seznámen se svým rozsudkem.

V předvečer jeho jedenatřicátých narozenin – bylo asi devět hodin večer, doba, kdy ulice ztichly – přišli ke K. do bytu dva páni. V šosatých kabátech, bledí a otylí, s cylindry, jež byly jako přirostlé k hlavě. U dveří bytu chvíli obřadně rokovali o tom, který z nich má vejít první, a ještě obřadněji si počínali přede dveřmi pokoje. Ačkoli návštěva nebyla předem ohlášena, seděl K., rovněž v černém, na židli poblíž dveří, seděl, jako když očekáváme hosty, a pomalu si natahoval nové rukavice, které mu těsně obepínaly prsty. Ihned vstal a zadíval se zvědavě na pány. „Vás tedy určili pro mne?“ ptal se. Pánové přikývli, jeden ukázal rukou, v níž měl cylindr, na druhého. K. si přiznal, že očekával jinou návštěvu. Šel k oknu a podíval se ještě jednou na temnou ulici. Také na protější straně ulice byla již skoro všechna okna temná, záclony byly většinou spuštěny. Za jedním osvětleným oknem v patře hrály si spolu za mříží malé děti, které se ještě neuměly samy vzdálit ze svého místa, a sahaly po sobě ručkama. „Posílají pro mne staré podřadné herce,“ řekl si K. a ohlédl se, aby se o tom znovu přesvědčil. „Hledí mě vyřídit lacino.“ Znenadání se k nim obrátil a zeptal se: „Na kterém divadle hrajete?“ „Divadle?“ ptal se jeden z pánů druhého o radu a v koutcích úst mu zaškubalo. Druhý si počínal jako němý, který zápolí se vzpouzejícími se mluvidly. „Nejsou na to připraveni, aby se jich někdo ptal,“ řekl si K. a šel si pro klobouk.

…

K. věděl teď docela jistě, že by bylo jeho povinností, aby se sám chopil nože ve chvíli, kdy si jej podávají z ruky do ruky, kdy se nad ním vznáší, aby se jím probodl. Ale neučinil to, otáčel krkem dosud volným a rozhlížel se. Nedokázal se dokonale osvědčit, nedovedl odejmout úřadům všechnu práci, odpovědnost za tuto poslední chybu měl ten, kdo mu odepřel zbytek síly, které k tomu bylo třeba. Utkvěl zrakem na posledním poschodí domu, sousedícího s lomem. Jako když vyšlehne světlo, rozletěly se tam okenice jednoho okna, jakýsi člověk, slabý a tenký v té dálce a výšce, vyklonil se prudce daleko ven a ještě rozpřáhl ruce do dálky. Kdo to je? Přítel? Dobrý člověk? Někdo, kdo pociťuje účast? Někdo, kdo chce pomoci? Je sám jediný? Jsou to všichni? Je ještě nějaká pomoc? Jsou námitky, na něž se zapomnělo? Jistěže jsou. Logika je sice neotřesná, ale člověku, který chce žít, neodolá. Kde je soudce, jehož nikdy nespatřil? Kde je vysoký soud, k němuž se nikdy nedostal? Zvedl ruce a roztáhl všechny prsty.

Ale ruce jednoho z pánů sevřely K. hrdlo a druhý mu vrazil nůž do srdce a dvakrát jej tam obrátil. Hasnoucíma očima viděl ještě K., jak pánové, blízko před jeho obličejem, opírajíce se o sebe tvář vedle tváře, pozorují rozhodnutí. „Jako pes!“ řekl, bylo to, jako by ho ten stud měl přežít.

Literární charakteristika díla

• Román, rozdělený do deseti kapitol, se odehrává v Kafkově současnosti v blíže neurčeném prostředí.
• Děj je plný zvláštních až absurdních situací a dialogů, které symbolizují jednak marnost a bezvýslednost snah hlavní postavy bankovního úředníka Josefa K. v boji proti státní byrokratické mašinérii a jednak symbolizují i vězení bez mříží, z něhož není úniku.
  • To je i důvodem, proč K. nemusel být během svého vyšetřování uvězněn v pravém slova smyslu.    

P. je psán v er-formě, události jsou však představovány výlučně z perspektivy hl. hrdiny, prostředí i postavy jsou jen mlhavě charakterizovány.

• Tím je naznačeno neskutečné, snové ovzduší celého díla, vymykající se světu běžné zkušenosti, jež je ještě zesíleno okázalou všedností výrazu.
  • I otřesné situace jsou líčeny nevzrušeně, chladně registrujícím, monotónním a věcným stylem, s banálními detaily.
  • Vše je tak až profánně (nenáboženské, všední) reálné i přízračně neurčité zároveň.
  • Nepřehledná hierarchie soudu, jímž je K. obviněn, jeho nedbalost i pedantičnost a nevšímavá, „ospalá“ agresivita zviditelňují odlidštění byrokratických institucí moderní společnosti.
• K., který se domníval, že přehledně řídí běh svého života, se náhle ocitá v postaveni člověka osaměle a beznadějně bloudícího v labyrintu, nemilosrdně se zužujícím kruhu, který končí jeho smrtí.
  • Problematičnost a složitost románu spočívá v tom, že přitom hrdinovu vinu nelze vyloučit.
    • Rozhodně nejde o vinu v právním slova smyslu, spíše o vinu založenou v samotné existenci Josefa K., žijícího mechanicky, ve vnitřní samotě a odmítajícího doznání.

P., podobně jako romány Amerika (*1912 – 14, 1927) a Zámek (*1922, 1926, Das Schloss) i další díla, byl vydán po autorově smrti (autor sám si přál, aby jeho díla byla spálena) jeho přítelem M. Brodem.

Brodova edice románu byla pozdějším bádáním označena jako filologicky nepřesná; textová kritika však ani v pozdější době nedošla ke zcela jednoznačnému znění textu.

Celá Kafkova tvorba vznikala v atmosféře několikanásobné izolace, do níž pražského spisovatele uzavírala – dostávala:

• německá národnost,
• židovský původ,
• bolestně pociťované otcovo tyranství v rodině
• vlastní podivínství
• mimořádně jemná senzibilita (tíživý komplex viny).

Historie rukopisu (podle wikipedie)

• Nedlouho před smrtí uložil Kafka Maxi Brodovi, aby nevydanou část jeho literární produkce jakož i dopisy a deníky po jeho odchodu spálil. Mezi písemnostmi byl i rukopis románu, který teprve Brod nazval Proces a který od přítele získal už v roce 1920. Brod se nicméně přáním svého přítele neřídil a roku 1925 román vydal, ovšem ve značně neúplné a z literárně kritického hlediska nedokonalé podobě. Kafkovu pozůstalost – a zřejmě i svůj život – zachránil Brod v březnu 1939, krátce před obsazením Prahy wehrmachtem, když unikl do Palestiny. Po Brodově smrti v roce 1968 rukopis Procesu s částí Kafkových písemností zdědila jeho přítelkyně a sekretářka, opavská rodačka Ilsa Ester Hoffová (1906 – 2007). K dohodě s dědičkou o koupi vzácného rukopisu došlo až v roce 1987, do té doby byl známý jen z fotokopií.
• Dražba rukopisu, obsahujícího 316 perem psaných stran v kvartových sešitech, proběhla v listopadu 1988 v londýnské aukční síni Sotheby’s. Za částku jeden milión liber, v té době nejvyšší dosažené za rukopis literárního díla, ji koupil německý antikvář Heribert Tenschert (* 1947), který dražil z pověření vlády spolkové země Bádenska-Württemberska. Nyní je uložený v instituci Literaturmuseum der Moderne ve městě Marbach am Neckar u Stuttgartu.

Překlady

Do dnešních dnů se používají k vydávání překlady tří překladatelů. Nejčastěji používaný překlad je od Pavla Eisnera

• 1958 – Pavel Eisner, Československý spisovatel
• 1965 – Dagmar a Pavel Eisnerovi, SNKLU (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění; v současnosti Odeon)
• 1992 – Dagmar a Pavel Eisnerovi, Argo (po té ještě 1995)
• 1997 – Josef Čermák, Nakladatelství Franze Kafky
• 2005 – Josef Čermák, Euromedia
• 2008 – Pavel Eisner, Academia
• 2014 – Pavel Eisner, Omega
• 2016 – Josef Čermák, Garamont
• 2022 – Pavel Eisner, Dobrovský s.r.o.

Rozhlasová adaptace

• 1998 – Překlad a úprava Josef Čermák, rozhlasová nahrávka v režii Josefa Červinky, čte Jiří Ornest
  • 2012 – vydal Radioservis jako audioknihu

TEST