Blog

Nikolaj Vasiljevič Gogol – Revizor – ruská pětiaktová satirická komedie

Revizor (rusky Ревизор) je pětiaktová satirická komedie ruského prozaika a dramatika Nikolaje Vasiljeviče Gogola, patřící k nejslavnějším dílům světové dramatické literatury. Autor svou hrou, zachycující tupost, nevzdělanost a zkaženost úředníků v jednom ruském provinčním městečku prolezlém korupcí a různými jinými neřestmi, nastavil zrcadlo všem, jejichž charakter je pokřiven podlézavostí a úplatkářstvím. Premiéra hry proběhla v roce 1836 v Petrohradě v Alexandrinském divadle a v roce 1842 přepracována (viz níže). Jde o nejčastěji uváděnou hru světového činoherního repertoáru.

Literární druh: drama; žánr: komedie

---

Syžet a fabule

• Syžet
  • z francouzského le sujet [l sižet] – námět, látka, téma je způsob, jakým jsou v literárním díle uspořádány tematické složky (tj. děj, postavy, vypravěč, prostředí) a jak jsou ztvárněny informace o fabuli
    • zjednodušeně řečeno vymyslí „technickou“ kompozici příběhu:
      • 1. autor si nejdříve vymyslí příběh, nebo-li fabuli – v případě Revizora např.: hlavní hrdina je považován za revizora, využije toho, přijímá úplatky, manipuluje s lidmi a uteče
      • 2. dále ale musí autor vymyslet, jak se bude celý příběh odvíjet, jaká bude koncepce příběhu – tzn., že musí např. vymyslet:
        • kde se děj bude odehrávat,
        • kdy se děj bude odehrávat,
        • v jakých časových rovinách se budou potkávat postavy,
        • kolik postav v ději bude vystupovat,
        • jaké budou mezi postavami vztahy,
        • atd. …
  • takže:
    • autor nejdříve vymyslí fabuli a pak dotvoří syžet
    • čtenář, divák nejdříve čte, vidí syžet a pak vytvoří zjednodušený příběh – fabuli – fabule odpovídá na otázku, „o čem to bude“ (odpovídá autor); „o čem to bylo“ (odpovídá čtenář, divák)

Klasická syžetová osnova

• V epických a dramatických dílech. Objevuje se nejen v klasickém dramatu, ale i ve zcela nových, moderních dramatických či epických dílech – zde však nemusí být realizovány všechny její části.
  • expozice: vstup do díla, dozvíme se, kdy a kde se příběh odehrává, zákl. postavy, atmosféra díla
  • kolize: rozvíjí se důležité motivy, např. hrdina se střetá s jinými postavami, naráží na překážku; stupňuje zájem čtenáře, diváka
  • krize: vyvrcholení děje, vyplývá z toho, co se dělo v předchozích 2 fázích
  • peripetie: zpomalení děje před koncem, posouvá děj nečekaným směrem, nový vývoj událostí apod.
  • katastrofa či rozuzlení: vyřešení konfliktu, uzavření příběhu; v komedii či činohře dáváme přednost termínu rozuzlení; pojem „katastrofa“ jako pojmenování části syžetové osnovy nutně neznamená, že se příběh končí tragicky

Ruský realismus

• Počátky ruského realismu je možné vysledovat již u Alexandra Sergejeviče Puškina a Michaila Jurjeviče Lermontova, nejvýznamnějších literátů ruského romantismu.
  • V Lermonotovově Hrdinovi naší doby (1840), Puškinových Povídkách nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina (1831) a v některých pasážích Evžena Oněgina (1825–1832) se objevuje silný cit pro detail, zejména při popisech přírody a života venkovanů.
    • Proto bývají tato díla někdy chápána jako romantické texty s realistickými prvky nebo dokonce jako proto-realistické texty.
    • Ještě během působení těchto dvou výrazných osobností, ve 30. letech 19. století, došlo v ruské literatuře k zásadní proměně.
      • Celoevropský ústup romantismu ze scény a postupný vzestup realistických ideálů byl v Rusku doprovázen stoupajícím důrazem na prózu: nové čtenářstvo, neznalé básnických tradic, preferovalo přirozenější a každodennímu jazyku podobnější řeč povídek a románů.
• Na přelomu mezi romantismem a realismem stojí také Nikolaj Vasiljevič Gogol, prozaik a dramatik ukrajinského původu.
  • Je nazýván „otcem ruského realismu“.
  • Již jeho raná díla, jako například Večery na samotě u Dikaňky (1831–1832), čerpající z ukrajinského folklóru, nebo historický Taras Bulba (1835), přesahují své romantické jádro.
  • Gogolův slavný román Mrtvé duše (1842) je pak již považován za počátek ruského realismu v pravém slova smyslu.
  • Vrcholem Gogolova realistického vidění světa je pak satirická komedie Revizor (1836, 1842).

---

Literární charakteristika díla

• Syžet (způsob, jak je dílo „technicky“ vyprávěno, sděleno) R. se opírá o anekdotický příběh (fabuli) o falešném revizorovi, mající široké zázemí v životní realitě nikolajevského Ruska (car Mikuláš I. – rusky Nikolaj I.).
  • Tradiční motiv záměny je zde však využit pouze jako jeden ze stavebních prvků originální komedie charakterové.
  • Děj je situován do zapadlého provinčního městečka, soustředěn do časového úseku zhruba 24 hodin a rozvržen do 5 jednání, odehrávajících se (až na 2. jednání) na jednom místě, v domě policejního direktora.
• Základní dramatická situace je dána vstupní scénou – zprávou o očekávaném tajném příjezdu revizora.
  • Strach a špatné svědomí úředníků, jejichž repliky odhalují jak charakter jednajících postav, tak i bohatý rejstřík podvodů a zlořádů, exponují a současně motivují další průběh děje:
    • probíhá, počínaje klíčovým dialogem Chlestakova a policejního direktora (v 2. jednání), v rychlém sledu scén:
      • večeře na počest Chlestakova jako domnělého „revizora”,
      • scény půjček, přijímání stížností a darů,
      • dvoření paní domu i dceři,
      • zasnoubení,
      • rychlý odjezd
    • a vrcholí (5. jednání) v triumfu policejního direktora a jeho prudkém zvratu (přečtení poštmistrem zachyceného Chlestakovova dopisu).
    • Poslední výstup, zpráva četníka o příjezdu skutečného revizora, vrací děj do výchozí situace.
• Závěrečná němá scéna, která R. uzavírá, se objevila až v redakci 1842 spolu s řadou úprav původního textu a motem „Nevrč, brachu, na zrcadlo, když máš křivou hubu.“

• Anekdotičnost dějové zápletky a zvláště satira, namířená proti úplatkářství a jiným nešvarům ruského byrokratismu, vybízí vidět R. jako odraz reálné situace a postavy jako sociálně vyostřené skutečné lidské typy.
  • Pro svět R. platí, že pojítkem mezi lidmi je klam a lež, jednání lidí napůl přízračný rej.
• Zápletka se utvoří hned ve 2. jednání:
  • jde o dialog Chlestakova a policejního direktora
    • jeden nerozumí druhému, a ani se nesnaží porozumět
      • Chlestakov se bojí zatčení
      • policejní direktor se bojí domnělého revizora
  • Tato situace, v níž slova nic neváží a vše záleží jen na tom, co jim přikládá předpojatost nebo strach, se opakuje v průběhu celé hry a je hlavním zdrojem vývoje divadelní hry – všichni se bojí revizora, proto mu nadbíhají a uplácejí ho
  • Chlestakov je první, který pochopí, že si jej spletli se skutečným revizorem a využije této situace – začne ještě více lhát
    • Gogol sám Chlestakova charakterizoval jako „fantasticky mihotavého fantóma lži“, který může být vším, co si zamane a co obyvatelé městečka ochotně přijímají.
      • Všechny postavy mají strach a jsou „zajatci svého strachu“ – jsou strachem ovládány a nejednají z vlastní vůle

Autor na R. pracoval celkem více než 6 let od první inscenované (v Alexandrinském divadle v Petrohradu) a vydané verze 1836 až k podobě z 1842, dnes kanonizované – závazné verze hry.

Obsah

• Děj Revizora se odehrává v malém ruském městečku na počátku třicátých let 19. století během krátkého časového úseku dvaceti čtyř hodin.
  • Ve hře vystupuje mladý bezvýznamný úředník Chlestakov, který se svým sluhou Osipem přijel do městečka již před čtrnácti dny, ubytoval se ve zdejším hostinci, v kartách prohrál všechny peníze a teď nemá na zaplacení útraty.
  • Přeje mu ale štěstí, neboť městský hejtman právě dostal dopis od přítele z Petrohradu, v němž se píše, že městečko navštíví nebo už navštívil revizor.
  • Díky poštmistrovi, který pro své rozptýlení otevírá cizí dopisy, se o tom i ostatní úředníci města okamžitě dozvědí.
  • Protože nemají čisté svědomí, neboť berou úplatky, kradou a všude je nepořádek, pochopitelně se revize obávají.
  • Dva statkáři, Dobčinskij a Bobčinskij, jejichž jedinou životní náplní je běhat po městě a šířit jakékoliv (i neověřené) zprávy, ke kterým se dostanou, pokládají za revizora právě Chlestakova, a rychle rozšíří informaci o jeho příjezdu.
  • Aby revize dobře dopadla, snaží se představitelé města Chlestakova podplatit.

• Chlestakov dlouho nemůže uhodnout, proč se najednou setkává všude s takovou pozorností a úctou.
  • Když pochopí, za jak významnou osobnost jej považují, plně využívá jejich hlouposti a protože je na mizině, rád přistoupí na jejich hru.
  • Hejtman ho ubytuje ve svém domě, tváří se, že nic nevidí, když mu svádí manželku, a nakonec mu nabídne i ruku své dcery.
  • Krajský sudí, poštmistr a školní inspektor mu poskytují „půjčky“ a všichni mu přinášejí různé dary.
• Chlestakov se vychloubá, jak je bohatý, kde všude byl a jaké má známosti.
  • Při tomto smyšleném vyprávění o sobě jako o důležitém vysokém státním úředníkovi se tak rozohňuje, že se téměř plně vžívá do své nové smyšlené osobnosti.
  • Kdyby se sluhovi Osipovi nepovedlo včas svému pánovi vysvětlit, že takový podvod se dlouho neudrží v tajnosti, byl by snad zcela klidně čekal na odhalení.
  • Takhle namluví svým hostitelům, že odjíždí za svým bohatým strýcem pro svolení k sňatku a včas zmizí.
• Před svým odjezdem napíše dopis příteli, v němž se mu svěří s celou komedií, kterou s úředníky městečka sehrál.
  • Dopis pochopitelně otevře poštmistr a hned s ním běží k hejtmanovi, který se mezitím oddává snům o tom, že jeho život, jakožto tchána tak významného muže, bude od nynějška jedinou slavností a hostinou.
• Hejtman i všichni ostatní strašně zuří, když v tom přichází městský strážník a oznamuje, že přijel skutečný revizor.

Kompozice hry

Hra je tvořena 5 akty. Kromě druhého aktu (pokojíček v hostinci) se všechny ostatní odehrávají v pokoji policejního direktora.

• 1. akt – 6 výstupů – Pokoj v domě policejního direktora.
• 2. akt – 10 výstupů – Malý pokojíček v hostinci.
• 3. akt – 11 výstupů – Pokoj z prvního aktu.
• 4. akt – 16 výstupů – Pokoj z prvního aktu.
• 5. akt – 8 výstupů v roce 1836, 9 výstupů v roce 1842, přidána tzv. „němá scéna“ – Pokoj z prvního aktu.

Výstup poslední (9.) – Němá scéna

ČETNÍK: Úředník, který přijel na zvláštní rozkaz z Petěrburgu, žádá, abyste okamžitě k němu přišli. Ubytoval se v městské hospodě.

(Pronášená slova omráčí všechny jako hrom. Výkřik úžasu vyrazí z úst všech dam jako jeden zvuk; celá skupina změní náhle své postavení a ustrne jako zkamenělá.)

Němá scéna: POLICEJNÍ DIREKTOR stojí uprostřed jako sloup s roztaženýma rukama a hlavou zvrácenou nazad. Po jeho pravici ŽENA a DCERA s pohybem těl směřujících směrem k DIREKTOROVI; za nimi POŠTMISTR, zkroucený v otazník, obrácený k divákům; za ním LUKA LUKIČ, zmatený velmi naivně; za ním až u okraje scény tři návštěvnice, nakloněné k sobě s velmi satirickými grimasami, vztahujícími se na rodinu policejního direktora. Po levici DIREKTOROVĚ: ZEMLJANIKA s hlavou skloněnou trochu na bok, jako by naslouchal; za ním s roztaženýma rukama SUDÍ, který přisedl skoro k zemi a našpulil rty, jako by chtěl zahvízdat nebo pronést: Krucinál, to je nadělení! Za ním KOROBKIN obrácený k publiku s přimhouřenýma očima a jedovatou poznámkou na vrub direktorův; za ním až u kraje BOBČINSKÝ a DOBČINSKÝ boulí na sebe oči, otvírají ústa a gestikulují k sobě navzájem. Ostatní hosté zůstanou prostě stát jako sloupy. Zkamenělá skupina zůstane v této póze skoro půldruhé minuty.

OPONA PADÁ

Postavy

• ANTON ANTONOVIČ SKVOZNIK‑DMUCHANOVSKÝ, policejní direktor
• ANNA ANDREJEVNA, jeho žena
• MARJA ANTONOVNA, jeho dcera
• LUKA LUKIČ CHLOPOV, školní inspektor
• JEHO ŽENA
• AMOS FEDOROVIČ LJAPKIN‑TJAPKIN, sudí
• ARTEMIJ FILIPOVIČ ZEMLJANIKA, kurátor chudinských ústavů
• IVAN KUZMIČ ŠPEKIN, poštmistr
• PETR IVANOVIČ DOBČINSKÝ, statkář žijící v městě
• PETR IVANOVIČ BOBČINSKÝ, statkář žijící v městě
• IVAN ALEXANDROVIČ CHLESTAKOV, úředník z Petěrburgu
• OSIP, jeho sluha
• CHRISTIAN IVANOVIČ HÜBNER, okresní doktor
• FEDOR ANDREJEVIČ LJULJUKOV, úředník na penzi, městská honorace
• IVAN LAZAREVIČ RASTAKOVSKÝ, úředník na penzi, městská honorace
• ŠTĚPÁN IVANOVIČ KOROBKIN, úředník na penzi, městská honorace
• ŠTĚPÁN ILJIČ UCHOVERTOV, revírní inspektor
• SVISTUNOV, policajt
• PUGOVICYN, policajt
• DERŽIMORDA, policajt
• ABDULIN, kupec
• FEVRONJA PETROVNA POŠLEPKINOVÁ, žena zámečníkova
• KAPRÁLOVA ŽENA
• MIŠKA, sluha u policejního direktora
• ČÍŠNÍK
• Hosté, kupci, měšťané, žalobníci.

Filmové adaptace

• V ČSR byl R. rovněž zfilmován M. Fričem 1933 s V. Burianem v hl. roli.
• Poprvé byl R. zfilmován v Rusku 1915 s herci Malého akademického divadla

• Město vzhůru nohama (1922, 1932 Eine Stadt steht kopf), Německo, režie Gustaf Gründgens,
• Revizor (1933), Československo, režie Martin Frič, v hlavní roli Vlasta Burian,
• Generální inspektor (1949, The Inspector General), USA, režie Henry Koster,
• Revizor (1950, Afsar), Indie, režie Dev Anand,
• Revizor (1952, Ревизор), Sovětský svaz, režie Vladimir Michajlovič Petrov,
• Revizor (1955, Der Revisor), Německo, režie Ulrich Lauterbach, televizní film,
• Revizor (1956, Al-Mufattish al-amm), Egypt, režie Helmy Rafla,
• Revizor (1956, Le Revizor ou L’inspecteur général), Francie, režie Marcel Bluwal, televizní film,
• Revizor (1970, A Revizor), Maďarsko, režie Éva Zsurzs, televizní film,
• Revizor (1973, Revisorn), Švédsko, režie Ernst Günther, televizní film,
• Revizor (1974, Calzonin Inspector), Mexiko, režie Alfonso Arau,
• Inkognito v Petrohradě[4] (1977, Инкогнито из Петербурга), Sovětský svaz, režie Leonid Gajdaj,
• Revizor (1981, Le Revizor), Francie, režie Philippe Laik, televizní film,
• Revizor (1984, A Revizor), Maďarsko, režie Péter Gothár, televizní film,
• Revizor (1996, Ревизор), Rusko, režie Sergej Gazarov,
• Revizor (2004), Česko, režie Viktor Polesný, v hlavní roli Oldřich Kaiser.

Rozhlasová adaptace

1972 Československý rozhlas; Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor. Překlad: Bohumil Mathesius, rozhlasová úprava: Kristián Suda, režie Jiří Horčička.

Překlady

• Revisor, aneb, Nehněvej se na zrcadlo, máš-li křivou hubu, Mikuláš & Knapp, Praha 1867, přeložil J. Š,
• Revisor, Jan Otto, Praha 1892, přeložil Ignác Hošek, znovu 1902, 1905, 1925 a 1931.
• Revisor, Zora, Praha 1920, přeložil Bořivoj Prusík, znovu 1925.
• Revisor, Otakar Štorch-Marien, Praha 1926, přeložil Václav Koenig,
• Revisor, Jan Kobes, Praha 1941, přeložil Bohumil Mathesius, znovu 1947, ČLDJ, Praha 1951, Státní divadlo Brno 1957 a Orbis, Praha 1958.
• Výbor z díla II. Svoboda, Praha 1949, znovu 1952, svazek obsahuje mimo jiné také Revisora v překladu Bohumila Mathesia,
• Revizor, SPN, Praha 1959, přeložil Bohumil Mathesius, znovu 1966.
• Revizor, DILIA, Praha 1965, přeložil Zdeněk Mahler, znovu 1969 a 1994, znovu Artur, Praha 2010.
• Revizor, Odeon, Praha 1980, přeložil Karel Milota, znovu 1986.
• Hry a aktovky, Cylindr, Hradec Králové 2002, svazek obsahuje mimo jiné také Revizora v překladu Zdeňka Mahlera,
• Revizor, Tribun EU, Brno 2007, překladatel neuveden.
• Revizor, Artur, Praha 2010, přeložil Zdeněk Mahler.

Inscenace

• 1865 (Prozatímní divadlo, Praha, přel. V. Huttar),
• 1867 (Pavel Švanda st., Městské divadlo, Plzeň),
• 1886 (Národní divadlo, Brno),
• 1887 (Pavel Švanda st., Švandovo divadlo na Smíchově),
• 1891 (Josef Šmaha, Národní divadlo, Praha),
• 1892 (Vendelín Budil, Národní divadlo, Brno),
• 1902 (Jaroslav Kvapil, Národní divadlo, Praha)
• 1921 (Karel Urbánek, Národní divadlo, Praha)
• 1936 (Jiří Frejka, Národní divadlo, Praha),
• 1936 (Aleš Podhorský, Zemské divadlo, Brno),
• 1940 (Bohuš Stejskal, Městské divadlo na Královských Vinohradech, Praha)
• 1946 (Karel Novák, Zemské divadlo, Brno),
• 1948 (Jindřich Honzl, Národní divadlo, Praha),
• 1951 (Karel Palouš, Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého, Praha),
• 1958 (Jaromír Pleskot, Národní divadlo, Praha),
• 1965 (Karel Pokorný, Divadlo O. Stibora, Olomouc),
• 1967 (Jan Kačer, Činoherní klub, Praha),
• 1967 (Oto Ševčík, divadlo J. K. Tyla, Plzeň),
• 1977 (Zdeněk Kaloč, Státní divadlo, Brno),
• 1980 (Jan Grossman, Divadlo Vítězného února, Hradec Králové),
• 1983 (Zdenek Potužil, Divadlo na okraji, Praha),
• 1986 (Ivan Rajmont, Činoherní studio, Ústí n. L.),
• 1986 (Petr Palouš, Státní divadlo F. X. Saldy, Liberec).
• a další

TEST