Blog

Victor Hugo – Chrám Matky Boží v Paříži – francouzský historický román

Chrám Matky Boží v Paříži (francouzsky Notre-Dame de Paris) 1831, jedno z nejznámějších děl francouzského romantismu, historický román z prostředí středověké Paříže. Jde o vrcholný historický román francouzského romantického básníka, prozaika, dramatika, esejisty a politika Victora Huga. Česky kniha vyšla také pod názvem Zvoník od Matky Boží.

Literární druh: epika, forma: próza, žánr: román

Victor-Marie Hugo [igo] (*26. února 1802 Besançon – †22. května 1885 Paříž) byl francouzský básník, prozaik, dramatik, esejista a politik, vrcholný představitel romantismu. Je autorem klasicistních básní a romantických dramat a románů, v nichž mísil postupy černého románu (viz níže) se zásadami kritického realismu. Ve své tvorbě spojoval snové, filosofické, politické a lyrické oblasti, mísil tragično a komično, krásu a ošklivost, vznešenost a grotesknost a z pozice humanisty se nadčasově dotkl řady sociálních problémů světa.

Dva romány Victora Huga byly katolickou církví zařazeny na Index zakázaných knih:

• Chrám Matky Boží v Paříži (Notre-Dame de Paris) dekretem ze dne 28. července 1834 a
• Bídníci (Les misérables) dekretem ze dne 20. června 1864.

---

Romantismus

• Romantismus je umělecký a filozofický směr a životní postoj euroamerické kultury konce 18. století a začátku 19. století.
  • Vznikl přibližně na přelomu 18. a 19. století a hlavní rozvoj zažíval od první třetiny do poloviny 19. století.
  • Základními kameny romantismu jsou cit, individualita (a individuální prožitek) a duše (zejména trýzněná duše).
  • Romantismus vznikl jako reakce na monopol rozumu ve filozofii osvícenství, strohost antikou inspirovaného klasicismu.
  • Výchozí podněty hledal v minulosti (hlavně ve středověku) a v exotických zemích.
• Proti osvícenskému rozumu staví romantismus často iracionální cit, proti touze znát a poznat touhu prožít a zakusit, proti známému a jasnému mystérium a tajemství, proti racionalitě fantazii.
  • Osvícenský optimismus pokroku vystřídalo zoufalství bezmoci a odhodlání k (rovněž marné) oběti.
  • Tyto charakteristiky jsou typické zvláště pro romantické umění (výtvarné umění, hudba), ale i životní postoje.
• Termín romantismus byl odvozen od slova román, tedy od označení literárního žánru, který v 18. století začal hojně obsahovat i psychologické (sentimentální román) či mystické (gotický román) prvky.

• Quasimodo je typickou romantickou postavou vybudovanou na kontrastech:
  • jeho ohyzdný zevnějšek ostře kontrastuje s čistotou jeho srdce, svým zevnějškem okolí odpuzuje, lidé ho nenávidí, domnívají se, že je ztělesněním zla
  • ve skutečnosti je však schopen těch nejhlubších a nejčistších citů
• Obdobně na kontrastech je vybudována postava cikánské tanečnice Esmeraldy, která, ač vyrůstala v prostředí pařížského podsvětí mezi prostitutkami a zloději, si zachovala mravně čistý život.

Černý román / gotický román

• Černý román, nebo-li román hrůzy – románová forma v anglické literatury 2. pol. 18.st., jejíž děj se odehrával na starých hradech, v hlubokých lesích, žalářích, hrobkách se zaměřením evokovat silné city od dojetí až k pocitům hrůzy a děsu (proto někdy označení gotický román).
• Tradici černého románu zahájil H. Walpole dílem Zámek otrantský – jde o hororový příběh odehrávající se v dobách křižáckých válek, který se stal prototypem pro své následovníky – C. Reevová, A. Radcliffová, M. G. Lewis.
  • Masová záliba v četbě hororových románů inspirovaných rytířskými příběhy přispěla k vytvoření komplexního a svébytného uměleckého stylu – romantismu.
• Černý román ovlivnil později i dílo W. Scotta, H. de Balzaka, V. Huga, E. T. A. Hoffmana, E. A. Poea, v české literatuře J. Arbesa.

---

Literární charakteristika díla

• Ch. M. B. naplňuje postuláty obsažené v Hugově předmluvě k vlastnímu dramatu Cromwell (1827), která formulovala estetickou negací klasicistických pravidel principy romantismu.
  • klasicistní řád x romantická rozervanost
  • krása x ohyzdnost
  • čistota charakteru x právo na zapovězené
  • láska jako rozumem řízená potřeba x „rozervanost“ milujícího
  • obětování se pro celek, myšlenku, řád x obětování se pro milostný cit
• V protikladu ke klasicistickému požadavku harmonie spočívající v jednotě a uměřenosti usiluje Hugo o co nejbohatší zobrazení reality, kterou se snaží ukázat v kontrastních aspektech – protikladech postav, prostředí, charakterů, …
  • Tematická výstavba Ch. M. B. je založena na významové antitezi (to, co je v přímém rozporu nebo přesným protikladem s něčím nebo k něčemu), která prostupuje všechny jeho základní složky.
    • Mnohonásobným ztělesněním této antiteze jsou postavy románu – samy o sobě málo individualizované, pojaté jako symboly:
      • Quasimodo, který svou ošklivostí budí strach a posměch, je schopný ušlechtilých a hlubokých lidských citů.
      • Mládí, krása a mravní čistota Esmeraldy kontrastuje s prostředím morálního úpadku a bídy, v němž žije.
      • Tragický úděl Frollův je dán rozporem mezi vášnivostí jeho povahy a asketickým životem kněze.
  • Hugova tendence k protikladům se stává výrazem polarity vztahů ve světě, kde ošklivé se často jeví vznešeným a vznešené a krásné ohyzdným.
• Melodramaticky laděné partie a scény románu se střídají s groteskními výjevy, v nichž ironie a komika směřuje v některých momentech až k fraškovitosti.
• Vrchol Hugova uměleckého mistrovství představují obraz z pařížských ulic a výjevy ze života různých vrstev středověké společnosti.
  • Velkou sugestivní a evokativní platnost mají výkladové pasáže, mezi nimiž dominuje popis chrámu Matky Boží.
    • Chrám tak vstupuje do významového kontextu románu a stává se symbolem duchovní atmosféry doby.
• Děj CH. M. B. je plný peripetií překvapivých rozuzlení, osudových zvratů.
• Životní úděl hrdinů je určen jejich city a vášněmi, které se tu jeví jako nejvyšší osudovost.

• Vyprávění je barvité, melodramatické, prudký dějový spád, neobvyklé situace a překvapivé zvraty.
• Jazyk je spisovný, řeč postav je rozlišena podle jejich společenského postavení, a obsahuje tedy i hovorové výrazy, případně výrazy v latině a řečtině.

• Ch. M. B. byl prvním velkým románem V. Huga, zároveň však patří k jeho dílům nejslavnějším a nejoblíbenějším.
  • Dosáhl značného čtenářského ohlasu ve Francii i v cizině, přestože jeho počáteční přijetí kritikou bylo rozporné.
• Některé typické rysy stylu přecházejí i do dalších Hugových románů.
  • Paralelou Quasimoda je Gwynplaine, v románu Muž, který se směje (1869, Ľ Homme qui rit), ztělesňující obdobně kontrast šeredného zevnějšku a duchovní krásy.

• Kniha ukazuje romantismus jako jeden z extrémů architektury, vášně a náboženství.
  • Nejvýznamnějším aspektem románu je zájem o architekturu a katedrálu samotnou, která byla v průběhu autorova psaní v dosti tristním stavu, což Victora Huga poznamenávalo.
  • Neméně důležitým tématem knihy je determinismus (filosofické přesvědčení, že každá událost nebo stav věcí je důsledkem předchozích událostí a pevně daných zákonitostí), revoluce a sociální spory.
  • V ději knihy je opakovaně poukazováno na barbarství a absurditu tehdejšího justičního systému.

Postavy

• Quasimodo: Protagonista příběhu. Pojmenoval ho jeho nálezce Claudius Frollo ze dvou uváděných důvodů.[3] Buď podle dne nalezení na Bílou neděli, nebo se latinské quasi modo překládá jako „jaksi, přibližně, jen jako“ a Frollo jméno zvolil proto, že Quasimodo byl jen „přibližně člověkem“. Typický romantický hrdina. Znetvořený, ale schopný čisté lásky k Esmeraldě. Osamělý.
• Esmeralda (rodné jméno Agnes): Krásná „cikánka“ – (ve skutečnosti je dcerou Paquette la Chantefleurie, viz níže), její krása a povaha jsou v kontrastu s prostředím, ve kterém žije.
• Phoebus de Châteaupers: Kapitán gardy, přelétavý, „typický floutek“. Esmeralda se do něho zamiluje, leč on ji má jen na ukrácení času do svatby s Fleur-de-Lys. Téměř zavražděn Claudiem Frollem, protože si dal romantickou schůzku s jeho tajnou láskou – Esmeraldou.
• Páter Claudius Frollo: Hlavní antagonista příběhu. Arcijáhen z Notre-Dame, archetyp intelektuála a vědychtivého hledače absolutna. Byl velmi inteligentní, už v osmnácti letech se stal doktorem čtyř fakult: teologie, práva, medicíny a umění. Vychoval kromě svého bratra Jana i Quasimoda a dovolil mu být zvoníkem. Byl zmítán mezi láskou k Bohu a láskou, kterou věnoval Esmeraldě. Především záporná postava, ale také páter, který poprvé pocítil lásku, protože nebyla jeho láska opětována, uchýlil se ke zlým činům.
• Pierre Gringoire (v jiném vydání též Petr Gringoire): Básník, ožení se s Esmeraldou, svatbou mu Esmeralda zachránila život, což byl důvod jejich sňatku. Jejich vztah zůstane kvůli Esmeraldině přesvědčení pouze platonický.
• Fleur-de-Lys de Gondelaurier: Phoebova snoubenka, bohatá měšťanka, velmi žárlí na Esmeraldu. V jiném vydání též Lilie Gondelaurier.
• Jan Frollo ze Mlýna: Šestnáctiletý mladší bratr pátera Claudia Frolla. Bezstarostný výtržník a student na univerzitě, jenž je závislý na penězích od svého bratra. Názorově jde s davem. Poté, co je zaškrcen finanční kohoutek, se stává tulákem.
• Kytička-Pěnička Gudula (Paquette la Chantefleurie): Původem prostitutka, jež se po ztrátě svého dítěte (Esmeraldy, kterou unesli Cikáni) dobrovolně uchyluje do cely kajícnice v centru Paříže.
• Ludvík XI.: Král Francie. Velmi mazaný nemilosrdný egoistický starý nemocný muž, který své jednání staví více na machiavellistických zásadách, než na morálce a cti.
• Tristan l’Hermite: Přítel Ludvíka XI.
• Henriet Cousin: Pařížský kat.
• Florian Barbedienne: Soudce.
• Jacques Charmolue: Přítel pátera Frolla, s nímž se podílí na intrikách.
• Clopin Trouillefou: Král hrdlořezů.
• Pierrat Torterue: Mučitel.

Děj 1

• Hl. postavou románu je Quasimodo, hrbatý zvoník z chrámu Matky Boží, jehož se v dětství ujal kněz Klaudius Frollo a vychoval ho.
  • Quasimodo vyrostl v chrámu, který se mu stal domovem a celým světem.
  • Žije v naprosté osamělosti, lidé se ho straní, nenávidí ho pro jeho ošklivost, v níž vidí ztělesnění zla.
  • Jediným člověkem, kterého má Quasimodo hluboce rád, je Frollo.
  • Kvůli němu se pokusí o únos krásné cikánské tanečnice Esmeraldy, do níž je Frollo vášnivě zamilován.
• Záměr se však nezdaří, Quasimodo je zatčen a odsouzen k trestu na pranýři.
  • Pouze Esmeralda má s ním soucit a snaží se mu v jeho trápení ulehčit.
• Frollo chce dívku získat za každou cenu, lstí dosáhne toho, že je obviněna z čarodějnictví a odsouzena k smrti.
  • Nabízí jí záchranu pod podmínkou, že se stane jeho milenkou, Esmeralda však odmítá.
  • V den popravy ji však Quasimodo unese a skrývá v chrámu.
  • Dává jí najevo, jak ji miluje, ví však, že jeho láska nemůže být nikdy opětována.
    • Esmeralda miluje kapitána Phoeba, v němž vidí ideál krásy a ušlechtilosti.
    • Mylná víra v jeho lásku a ochranu se stane konečnou příčinou její záhuby.
• Po její smrti Quasimodo beze stopy mizí, po letech je jeho tělo nalezeno v hrobce v objetí mrtvé Esmeraldy.

Děj 2

• Román se odehrává ve středověké Paříži v roce 1482, tedy v době vlády francouzského krále Ludvíka XI. (1461–1483).
  • Autor zde popisuje různé společenské vrstvy od krále přes vysoké duchovenstvo, šlechtu a studenty až po společenskou spodinu (žebráky, zloděje, prostitutky).
  • Seznamuje čtenáře také se známými místy středověké Paříže, ale i s jejími malými spletitými uličkami (Soudní palác, Dvůr divů – shromaždiště vyděděnců).
  • Dominantou díla je samozřejmě pařížská katedrála Notre Dame (Chrám Matky Boží).
• S katedrálou jsou spjaty životní osudy hlavní postavy Quasimoda, hrbatého, téměř hluchého a na jedno oko slepého zvoníka, kterého se v dětství ujal kněz Frollo, za což mu zůstal po celou dobu vděčný a oddaný.
  • Kvůli Frollovi se Quasimodo pokusí o únos cikánské tanečnice Esmeraldy, do níž je Frollo zamilován.
  • Únos Quasimodovi překazil Phoebus z Châteaupers, do nějž se poté Esmeralda zamilovala.
  • Quasimodo je zatčen a odsouzen k trestu na pranýři.
  • Esmeralda s ním má soucit, přinese mu na pranýř vodu, za což se do ní Quasimodo zamiluje, i když ví, že marně.
  • Frollo i Quasimodo jsou nešťastně zamilováni do krásné Esmeraldy, ta ale jejich city neopětuje.
    • Frolla nenávidí, Quasimoda jí je líto, je zamilována do Phoeba.
  • Frollo ze žárlivosti zaútočí na Phoeba, Esmeralda se domnívá, že je mrtev.
    • Phoebeus ale přežije.
  • Esmeralda je nespravedlivě obviněna a za pomoci útrpného práva odsouzena k trestu smrti za vraždu Phoeba a čarodějnictví spolu se svou kozou Džali, se kterou prováděla kejklířské kousky.
  • Quasimodo v den popravy Esmeraldu unese do chrámu, kde jí poskytne azyl a přizná se, že ji tajně miluje.
  • Frollo přemlouvá Esmeraldu, aby se stala jeho milenkou, ona však odmítá.
  • Esmeralda je později popravena.
    • Frollo by ji býval mohl zachránit, ale neudělal to.
    • Když nemůže mít její lásku on, nechce, aby milovala kohokoliv jiného, a raději ji nechává zemřít na šibenici.
  • Quasimodo se za popravu mstí, shodí Frolla z věže chrámu, čímž svého vychovatele zabije.
• Po letech je Quasimodova kostra nalezena v hrobce u Esmeraldy.
  • Quasimodo Esmeraldu velmi miloval, a tak raději dobrovolně zemřel v jejím objetí, než aby žil bez ní.

Ch. M. B. často přitahoval pozornost filmařů např. W. Dieterle (USA 1939), J. Dellanoy (1956). Opera J. Masseneta Kejklíř od Matky Boží (1902).

Překlady

• 1864 – Chrám Matky Boží v Paříži, Eduard Grégr, Praha 1864, přeložil Vincenc Vávra Haštalský.
• 1902 – Chrám Matky Boží v Paříži, Grosman a Svoboda, Praha 1902, přeložil Emanuel Čenkov, znovu Henning Franzen, Praha 1927 a Mars, Praha 1931.
• 1921 – 22 – Chrám Matky Boží v Paříži, Grafickém závody, Plzeň 1921-1922, přeložil J. B. Heller.
• 1923 – Chrám Panny Marie v Paříži, Gustav Winter – Alois Krb.
• 1926 – Chrám Panny Marie v Paříži, Antonín Svěcený, Praha 1926, přeložili Gustav Winter a Alois Krb.
• 1927 – Chrám Matky Boží v Paříži, Dr. Emanuel Čenkov,Rodinná knihovna Henning Franzen Praha 1927, ilustroval A. Justitz
• 1928 – Chrám Matky Boží v Paříži, Bohumil Janda, Praha 1928, přeložil Jaromír Fiala.
• 1934 – Chrám Matky Boží v Paříži, Julius Albert, Praha 1934, přeložila Běla Vrbová-Pavlousková.
• 1955 – Chrám Matky Boží v Paříži, SNKLHU, Praha 1955 přeložila Milena Tomášková, znovu 1856, dále SNKLU, Praha 1964 a Odeon, Praha 1968 a 1978.
• 1975 – Zvoník od Matky Boží, Práce, Praha 1975 přeložila Milena Tomášková.
• 1994 – Chrám Matky Boží v Paříži, Sfinga, Ostrava 1994 přeložila Milena Tomášková, znovu Alpress, Frýdek-Místek 2000, Levné knihy KMa, Praha 2005 a Academia, Praha 2009.
• 2014 – Chrám Matky Boží v Paříži, Dobrovský, Praha 2014, přeložili Gustav Winter a Alois Krb.

TEST