Blog

Erich Maria Remarque – Na západní frontě klid – německý válečný román

Na západní frontě klid (německy: Im Westen nichts Neues, dosl. Na západě nic nového) – 1929 je válečný román německého spisovatele Ericha Maria Remarqua, představitel tzv. ztracené generace. První německé vydání se objevilo se v lednu 1929.

• Během jednoho roku se prodalo milion exemplářů jenom v Německu, další milion v zahraničí. V češtině kniha vyšla poprvé v roce 1929 v nakladatelství Melantrich v překladu Bohumila Mathesia. Další překlad učinil v roce 1964. letech František Gel.

Erich Maria Remarque (vl. jm. Erich Paul Remark)-  22. června 1898 Osnabrück, Německo – 25. září 1970 Locarno, Švýcarsko

Ve svých dílech se věnuje tzv. „ztracené generaci“, ke které sám patřil. V jeho díle se často objevuje téma automobilových závodů, Remarque se o závody nejen zajímal, ale sám i nějaký čas aktivně závodil. Jeho romány jsou protiválečné a lze je označit za pacifistické.

Studoval na učitelském ústavu v Münsteru. Roku 1916 odešel v 18 letech do první světové války, na západní frontě byl brzy vážně raněn a konec války prožil v lazaretu v Duisburgu.

Po návratu z války měl problémy začlenit se do normální společnosti. Vystřídal řadu povolání, nejprve chtěl být hudebníkem a později malířem. Pracoval též jako učitel, automobilový závodník, obchodní cestující aj. V letech 1923–1934 působil jako redaktor časopisů „Sport im Bild“ v Berlíně a „Echo Continental“ v Hannoveru.

Ihned po nástupu nacismu (1933) se dostal na index zakázaných autorů a v roce 1938 byl zbaven německého občanství. Nacistická propaganda prohlásila, že Erich Maria Remarque je doopravdy Paul Kramer (Remarque pozpátku), Žid, který se nikdy nezúčastnil první světové války, a tudíž ji nemůže popisovat. Označila ho za „literárního zrádce“ a jeho knihy byly veřejně páleny, protože jeho popis války byl pro militantní režim krajně nevhodný. Roku 1939 emigroval do New Yorku, kde získal americké občanství. Během druhé světové války zemřela jedna z jeho sester v koncentračním táboře, což ho později podnítilo k napsání knihy Jiskra života.

Remarque zemřel na srdeční chorobu (aneurysma aorty – tzv. výduť aorty) 25. září 1970 na klinice ve švýcarském Locarnu. 

Literární druh: epika, forma: próza, žánr: román

Ztracená generace

Pojem ztracená generace (anglicky Lost Generation) poprvé použila americká spisovatelka Gertrude Steinová v roce 1924. Podle Ernesta Hemingwaye, který tento termín zpopularizoval ve své prvotině Fiesta (I slunce vychází), pronesla Steinová tato slova: „Vy všichni mladí, kdo jste sloužili ve válce, jste ztracená generace.“ (v angličtině: „All of you young people who served in the war. You are a lost generation.“).

Literární znaky ztracené generace

• pocity z války – především skepse a zklamání
• zdeformování představ o budoucnosti
• vyřazení ze společnosti a neschopnost se do ní začlenit
• nedůvěra ve společnost a nesouhlas s hodnotami společnosti
• kritika společnosti
• psychické problémy autorů i hlavních hrdinů
• introvertní hrdina, který nedokáže komunikovat s dávnými přáteli
• hrdina postavený do nebezpečné situace, ve které se projeví jeho skutečný charakter

Mezi téma ztracené generace také patří pojem americký sen.

• Jedná se o finanční a životní bohatství v podobě partnera, partnerky, rodiny a dětí, dobře placeného zaměstnání, dosáhnutí luxusního stylu života, které člověk získal tvrdou prací a velkou snahou.
• Ztracená generace tento americký sen nenaplňuje a to se odráží v jejich dílech, kde se většinou americký sen hlavnímu hrdinovi rozplyne právě z důvodu první světové války.

Literární charakteristika díla

Podle mota je kniha „pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou – i když unikla jejím granátům”. Naprostá většina textu je v 1. osobě. Vypravěč Pavel Bäumer se představuje v okamžiku, kdy jeho jednotka po návratu z boje odpočívá na klidném úseku za frontou. V mozaice epizod je pak načrtnut jeho minulý i pozdější život.

• Pod vlivem nacionalistické propagandy a patriotického nadšení přihlásil se Bäumer se svými spolužáky z gymnázia po vypuknutí 1. svět. války dobrovolně do armády a po výcviku plném šikanování prodělává s nimi zákopové boje na západní frontě.
• V létě 1918 je zabit Bäumerův přítel Katczinsky, který jej zasvěcoval do válečného života.
• Závěrečné odstavce, psané v er-formě, konstatuji, že Bäumer padl v říjnu 1918.
• V románu se střídají obrazy válečných události se záznamy rozhovorů mezi vojáky a Bäumerovými reflexemi.

Válka, jejíž hrůzy (plynové útoky, bombardování, zteče) jsou v románu registrovány s velkou přesností a smyslovou názorností – naturalistické scény, je pojata jako zásadní, podstatu lidí zasahující otřes.

• Na pozadí válečných hrůz se měšťanská kultura jeví jako zbytečná a absurdní, generace otců se stává předmětem hněvivého obviňování.
• Do popředí vystupují zcela jiné hodnoty, znamenající sice krok zpět, k přírodnímu stavu (jídlo, spánek, možnost přežít nejbližší minuty).

Podvojnost obrazu války jako naprosté degradace lidství, ale i jako konfliktu, který skrze své šílenství umožňuje tvrdé poznání neautentičnosti minulého života, však současně ústí v přežívání nacionalistických iluzí.

• vyzvednutí „vojenského kamarádství” jako nového, základního mezilidského vztahu tváří v tvář smrti
• proti pochybnému gymnaziálnímu kamarádství

Reflexe o válce v rozhovorech vojáků tak zůstávají na povrchu věcí, nedávají možnost proniknout k hlubším společenským příčinám, zachycují světový konflikt především jako na lidech nezávislou, fatální katastrofu.

N. z. f. k. patří k vrcholným dílům vlny (ze značné části pacifistických) románů o 1. svět. válce, jež se objevila v Německu ve 2. pol. 20. let (T. Plievier, L. Renn, G. Von der Vring, A. Zweig aj.). Ve stejnou dobu se touto problematikou intenzívně zabývali i američtí spisovatelé tzv. „ztracené generace”, zvl. E. Hemingway.

• Pacifismus (z lat. pacificus, smiřující, od pacem facere, sjednat mír) je postoj, který odmítá válku a násilí; je přesvědčen o možnosti mírumilovného řešení mezinárodních sporů za každých podmínek a okolností. Lidé označováni jako pacifisté vystupují proti jakékoliv (i osvobozenecké) válce. Popudem k tomuto postoji může být náboženská víra nebo humanistické cítění.

N. z. f. k. byl jen do konce roku 1929 přeložen do 12 jazyků, uvádí se, že celkový počet vydaných exemplářů převyšuje 6 miliónů. Toto dílo stojí tedy na počátku řady čtenářsky neobyčejně úspěšných Remarquových románů. Jeho volné pokračování, román Cesta zpátky (1931, Der Wegzurück), jehož hrdiny jsou někteří přeživší příslušníci Bäumerovy jednotky a jenž popisuje obtížné vpravování navrátilců do poválečných poměrů a rozklad frontového kamarádství, je umělecky slabší.

Pozdější Remarquova díla jsou většinou na ještě nižší úrovni; převažují v nich vykonstruované zápletky, stereotypně opakované situace, plytké filozofování.

Děj

Kniha vypráví příběhy německého vojáka Paula Bäumera na západní frontě za první světové války.

Paul spolu se svými kamarády Müllerem, Kroppem, Kemmerichem a Leerem pod silným psychickým nátlakem okolí, zvláště třídního profesora Kantorka, ukončí studium na gymnáziu a dobrovolně se přihlásí k výcviku s tím, že bude brzy odvelen na frontu.

Paul popisuje vše od výcviku plného šikany (desátník Himmelstoss), války, až po dovolenou a život v kasárnách. Postupem času jeho nadšení pro válku opadá a jeho kamarádi jeden po druhém umírají. Všechny scény jsou líčeny z pohledu obyčejného bezvýznamného vojáka, a to do nejmenších detailů a velmi naturalisticky. Na začátku příběhu mu umírá jeho přítel Kemmerich, kterého zná už od dětství. Při takových situacích se Paul zabírá do myšlenek a vzpomíná na staré časy. Potom je zas povolán do zákopů a líčí průběh bitvy, své pocity a příběhy, které tam zažil.

Jednoho dne ale dostane na dva týdny propustku a jede domů. Tam:

• zjišťuje, že jeho maminka má rakovinu,
• registruje úplné odtržení od běžného života a psychické důsledky války – je jí zcela deformován, uvědomuje si také, že se změnil i on sám,
• válku už bere jako samozřejmost, a proto už nedokáže komunikovat s lidmi a nebaví ho jeho dřívější zájmy,
• postupně se začíná psychicky hroutit.

Když jeho rota dostala za úkol vyklidit jednu vesnici, je zraněn on i jeho kamarád Kropp. Díky tomu se dostali do nemocnice, kde zase vypráví svůj příběh. Kroppovi amputují nohu a Paul je po chvíli zase povolán do zákopů. Uprostřed bitvy se setká s posledním žijícím kamarádem Katczinskym (čtyřicetiletý Polák, který ho doprovází téměř celou knihu). Toho ale zraní, v třetí linii zákopů, (zde je právě absurdnost smrti ve válce patrná. Katczinský prošel celou válkou a v týlu ho zraní a zabije střepina náhodného výstřelu z děla) střepina granátu na hlavě a Paul ho nese týlovou oblastí k polní nemocnici. Katczinsky nakonec umírá Bäumerovi na zádech a do nemocnice je donesen už jako mrtvý. To Bäumer neví a až saniťák v nemocnici mu říká, že námaha s nesením byla zbytečná, protože jeho kamarád je už dávno mrtvý. Paula smrt Katczinského velice zasáhne. Na podzim roku 1918 dostává 14 dní volna, během nichž přemýšlí o válce a o návratu do normálního života.

• „Zatímco oni ještě psali a mluvili, my jsme viděli nemocnice a umírající, zatímco oni označovali službu státu za to největší na světě, my už věděli, že smrtelná úzkost je silnější”

Kniha končí Paulovou smrtí na frontě. „Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě byl klid.“

Postavy

• Paul Bäumer – hlavní postava, vypravěč. Ve věku 19 let je donucen nastoupit do německé armády a je vyslán na západní frontu, kde zažívá děsivé důsledky války. Předtím byl Paul kreativní, vášnivý a citlivý mladík, jenž s oblibou psával poemy a upřímně miloval svou rodinu. Ovšem válka mění jeho osobnost a pohled na svět. Hrůza a děs, které na něj dennodenně doléhají, ho postupně zbavují citů, lidskosti a tradičních hodnot. Stává se z něj cynik. Cítí, že nemůže nikomu říct o svých citech. Když přichází po nějaké době domů, již si připadá jako cizinec, a uvědomuje si, že udělal chybu. Spolu s postupným umíráním jeho přátel přichází na to, že už po ničem netouží a nemá co ztratit. Válka ho zbavila veškerých snů a nadějí. Po letech války je nakonec Paul Bäumer v říjnu roku 1918 zabit během výjimečně klidného dne. Velitelova zpráva toho data obsahovala pouze jednu větu. Na západní frontě klid. Když Paul umírá, jeho obličej je neobyčejně klidný. Jako by byl rád, že dlouho očekávaný konec jeho života už přišel.
• Albert Kropp – bývalý spolužák Paula B. Je popsán jako nejchytřejší a nejmenší ze skupiny Paulových spolužáků. Ke konci románu je Kropp raněn a podstupuje amputaci nohy. Albert a Paul se zraněnou rukou a nohou nakonec spolu skončí v katolické nemocnici. Ačkoliv chtěl Kropp původně spáchat sebevraždu, pokud mu bude odejmuta noha, kniha naznačuje, že díky silnému přátelství ji nakonec odkládá. Bäumer je po čase opět odvolán do služby. Bylo to těžké loučení.
• Heie Westhus – vysoký a silný, povoláním kopáč rašeliny. Díky své velikosti vypadá starší než stejně starý kamarád ze školy Paul Bäumer. Má dobrý smysl pro humor. Později je během bitvy smrtelně zasažen do zad. Když ho pak Himmelstoss odtahuje do bezpečí, Bäumer vidí jeho roztahující a smršťující se plíce.
• Fredrich Müller – bývalý spolužák Paula B. 18,5 letý mladík nastupuje jako dobrovolník do německé armády. Neustále s sebou nosí své staré školní knihy a stále připomíná důležitost vzdělávání se. Dokonce si i pod palbou nepřítele opakuje fyzikální zákony. Zajímá se o dobré boty Kemmrichovy a dědí je, když na začátku románu umírá. Když byl později fatálně zasažen světlicí do břicha, své boty předává Paulu Bäumerovi.
• Stanisław „Katcza“ Katczyński – Polák, hlava skupiny, nejlepší kamarád Paula B.. Má velmi pozitivní vliv na o 21 let mladšího Paula a jeho kolegy. V civilním životě byl švec. Postava vytváří kontrast mezi světem mladých a starších lidí za války. Zatímco starší lidé měli více rozvinutou osobnost a měli již nějaké profesní zkušenosti, pro Paula a jeho kamarády je „tvorba mrtvol“ první povolání. Katcza je známý pro svou schopnost získat jakékoliv potřebné věci, obzvláště jídlo. Na konci příběhu je zasažen šrapnelem. Paul ho táhne zpět do tábora, přitom je zasažen střepinou do týlu. Okamžitě umírá, aniž by si toho Bäumer všiml. Na tuto skutečnost ho upozorňuje až saniťák v nemocnici. Právě Katczova smrt způsobila, že Paulovi přestalo záležet na tom, zda zemře, či bude žít dál. Již dokázal žít beze strachu ze smrti.
• Tjaden – největší jedlík skupiny, Paulův mimoškolní kamarád. Před válkou byl Tjaden zámečníkem. Díky krutému výcviku z hloubky duše nesnáší Himmelstosse. Později v knize mu odpouští. Bäumer naráží na to, že ačkoliv sní, na co přijde, tak se mu stále udržuje jeho štíhlá postava. Další osudy Tjadena nejsou známy. Znovu se objeví až v knize Cesta zpátky.
• Kantorek – tělocvikář Paula, Kroppa, Leera, Müllera a Böhma. Moc nad studenty si vyloženě užívá. Jedná se o silného zastánce války, který celou třídu přiměl, aby narukovala do armády. Paradoxně mezi 20 studenty jediný Joseph Böhm, který mu vzdoruje, umírá první. Kantorek sám je pokrytec. Oháněje se patriotismem do bojů nevstupuje. Později je sám povolán a zažívá během výcviku dril jednoho ze svých bývalých studentů, jenž se nechal inspirovat dřívějšími hodinami tělesné výchovy.
• Peter Leer – bývalý spolužák Paula B. Jedná se o inteligentního vojáka populárního především mezi ženami. Když on a jeho spolužáci potkávají tři francouzské ženy, dokáže on jako první jednu svést. Leer je nakonec zasažen stejným šrapnelem jako Bertinck. Záhy poté umírá na vykrvácení.
• Bertinck – velitel Baumerovy skupiny. Jeho muži k němu mají velký respekt a on k nim také. Umírá stejným šrapnelem jako Leer.
• Franz Kemmerich – bývalý spolužák Paula B., 19letý mladík, jenž umírá na začátku románu. Je střelen do nohy, kterou mu následně musejí amputovat. Nakonec umírá. Jeho boty dědí Müller.
• Josef Hamacher – pacient v katolické nemocnici spolu s Albertem Kroppem a Paulem Baumerem. Má potvrzení, že má zranění hlavy, což mu umožňuje dělat, co si zamane.
• Detering – sedlák, škrt, myslí na svou usedlost a svou ženu. Nechápe, proč používají koně na frontě. Ty raněné se snaží ze zákopů zabíjet. Později utíká ke své rodině. Je chycen vojenskou policií, souzen dle stanného práva a poté už o něm nikdo nikdy neslyšel.
• Himmelstoss – krutý, sadistický a bezohledný velitel družstva při výcviku. Kaprál(Desátník). Před válkou byl pošťákem. Z románu nepřímo vyplývá, že Himmelstoss byl v době míru délesloužící voják – poddůstojník, který po 12 letech služby dostal státní zaměstnání u pošty. V době války byl aktivován. Spolubojovník Paula B. Haie Westhus právě o takové kariéře a zabezpečení po válce sní. Později se Himmelstoss dostává na frontu, což dává Bäumerovi a ostatním příležitost k pomstě. Paradoxně je sám zbabělec. Později se s ním usmiřují. Ve válce padl.

Překlady

• 1929 – Bohumil Mathesius
• 1964 – František Gel (po té ještě 1967, 1968, 1973, 1975)

Filmová adaptace

• Na západní frontě klid (film, 1930) (orig. All Quiet on the Western Front) – americký válečný film Lewise Milestona z roku 1930.
• Na západní frontě klid (film, 1979) (orig. All Quiet on the Western Front) – americko-britský válečný film režiséra Delberta Manna z roku 1979, exteriéry byly z valné části natáčeny v Československu v demolovaném Mostě a v okolí.
• Na západní frontě klid (film, 2022) (orig. Im Westen nichts Neues) – německo-americký válečný film z produkce Netflixu režiséra Edwarda Bergera z roku 2022. Film byl oceněn třemi Oscary – za nejlepší hudbu, za nejlepší výpravu a za nejlepší cizojazyčný film.
  • Film se v roce 2021 natáčel v České republice. Hlavní natáčení začalo 9. března 2021 v Praze. Natáčení skončilo po více než 52 dnech 24. května 2021.
  • Část dekorací vznikala v barrandovských studiích. Natáčelo se na zámku Hořín, ve Skupicích u Postoloprt, Žatci, na statku v Postoloprtech, Ralsku a Praze.
  • Bojiště první světové války s německými i francouzskými zákopy vyrostlo ve středočeských Milovicích.

TEST